Cesta trvala přibližně půl hodiny, po celou tu doby jsem ze sebe nevydala ani hlásku, prostě jsem tam jen tak seděla a koukala se ven z okna. Když auto zastavilo, otevřel mi dveře a vedl mě do restaurace. Nebylo zrovna dvakrát příjemné sedět u stolu s jednou s nejslavnější osobností světa. Každou chvíli ke stolu přišla nějaká fanynka pro podpis a pro fotku, takže už tak zkažený den byl mnohem horší. Z ničeho nic se dav rozestoupil a na konci, stála osoba, o které jsem si myslela, že jí už nikdy neuvidím. „Ahoj kočko! To snad není možný Scar, jak dlouho jsme se neviděly?“ začala na mě křičet Nina „Nino! Myslela jsem, že tě už nikdy neuvidím. Dva roky, dva roky jsi o sobě nedala vědět, ty potvoro!“ obě jsme se začaly nahlas smát Naill a jeho fanklub na nás jen nechápavě koukali a já s Ninou jsme si střihly náš sesterský taneček. Nina si k nám přinesla své jídlo a věci a seděla s námi, „Em Nino tohle je Naill, Naille tohle je Nina moje dávná kamarádka ze školy“ vysvětlila jsem na začátek. „Hele Scar, a co třeba tvoje parťačka ze skupiny?“ rýpla si Nina. „Skupiny? Ty zpíváš?“ vykoktal ze se Naill. „Ale né z taneční skupiny“ vysmála se mu Nina „Nejlepší tanečnice jakou znám“ dodala rychle. Když jsme všichni dojedli a Nina musela, jít vyměnily jsme si čísla. Podala si ruku s Naillem a pak se otočila ke mně „Víš Scar otevírám nové taneční studio, nechtěla bys zase učit?“ „No jasně že jo, už tak dlouho nad tím přemýšlím, ale pořád nepřišla ta správná nabídka až teď“ vykřikla jsem. Nina se jen usmála a odpověděla „Věděla jsem, že neodmítneš, tak zítra ještě ti zavolám“ a s těmito slovy odešla. Naill zaplatil naši útratu je jelo se domů. Co nejrychleji jsem se s ním rozloučila, poděkovala mu a vydala se do svého bytu. Druhý den ráno mi volala Nina, domluvily jsme se na půl čtvrté odpoledne. Vyzvedla mě a společně jsme jeli do jejího studia “LonieDance“. „To ty sama Nino?“ dostala jsem ze sebe s údivem. Nina se jen usmála a kývla hlavou na souhlas. Provedla mě po celém studiu a pak mi ukázala mou třídu, měla jsem hodinu třikrát týdně v pondělí, středu a pátek. Když mi Nina řekla všechno potřebné, nechala mě ve třídě samotnou. Bolo to úžasné místo, od chodby byla oddělená prosklenou stěnou s mohutnými dveřmi, stěna naproti je pokryta zrcadly stejně tak stěna po pravé straně, poslední stěna je obložená dřevem a přes celou její délku je baletní tyč. Zhluboka jsem se nadechla, vytáhla jsem z kapsy telefon a připojila ho, pustila jsem první písničku, která mě napadla, shodou okolností to byla “Human“. Chvilku jsem tam jen tak postávala, ale pak se nechala unést rytmem.
