Pomalu jsem se vracela prázdnou ulicí zpátky domů za Sebem, celou tu dobu co jsem byla pryč nedokázala jsem myslet na nic jiného než na to co se stalo ve studiu, z mého přemýšlení mě vytrhl mobil, který mi dával jasně najevo, že mi někdo už pěkně dlouhou dobu volá. Podívala jsem se displej abych zjistila o koho se jedná číslo, však bylo, neznáme „Scarllet Brown, přejete si?“ zahájila jsem hovor s těmito slovy a čekala na odezvu „Ahoj Scar tady Rocky“ pomalu ale jistě se mi zastavilo srdce, můj dech se také zastavil měla jsem pocit jako bych se měla teď hned proměnit na titěrného broučka. Nebyla jsem schopna vnímat natož něco mu odpovědět, z mého transu mě probral jeho posměšný tón „No tak Scarllet jsi tam?“ ozvalo se už asi po páté a já konečně odpověděla „A-ano potřebuješ něco?“ vykoktala jsem, co nejrychleji to šlo. Zkousla jsem svůj spodní ret a vyčkávala, co se bude dít dál, Rocky se jen usmál a řekl „Což takhle se kouknout přes cestu?“ nedokázala jsem přimět své tělo udělat jakákoliv pohyb a tak jsem jen tak stála a ruka s telefonem sklouzla podél mého těla. Neuběhla ani minuta a přímo přede mnou se objevil Rocky, zpříma mi hleděl do očí a já nebyla schopna odtrhnout svůj pohled od jeho očí. Nakonec jsem se přinutila pozdravit ho, sotva jsem vykoktala pozdrav rozešla jsem se směrem ke svému bytu. Jak naivní myslet si že by si šel svou cestou, po pár krocích jsem se zastavila a otočila se k němu tak abych viděla jeho tvář „Em…Proč jdeš stále semnou?“ otázala jsem se nervózně. Chvíle jen tak postával a pak konečně promluvil „No víš to co se stalo v té třídě já nevím co mě to napadlo, já chtěl jsem se ti jen omluvit, takže promiň už se to nebude opakovat“ nepočkal ani na mou reakci a odešel. Fajn takže tohle bychom měli a teď je čas nakrmit Sebastiána. Strčila jsem klíč do zámku a odemkla dveře „Sebastiáne jsem doma a přinesla jsem ti sýrovou pizzu“ křikla jsem ode dveří. Zula jsem si boty a šla dát nákup do kuchyně, ani po půl hodině kdy jsem vybalovala, nákup se neukázal a tak jsem se rozhodla zajít do “jeho“ pokoje. Zaklepala jsem a pak pomalu otevřela dveře „Sebi?“ zašeptala jsem a očima prozkoumala celou místnost. On tady NENÍ! Křičelo mé vnitřní já „Já ho uškrtím, kam jen mohl jít“ přemýšlela jsem nahlas. Rozhodla jsem se mu zavolat jenže sotva jsem došla do předsíně pro telefon slyšela jsem z vedlejšího bytu podivná rámus. Vůbec jsem nepřemýšlela, vyběhla jsem bosá ze svého bytu a zamířila k tomu Naillovu. Prudce jsem otevřela dveře a vpadl dovnitř, oba seděli na gauči a můj milovaný bratr popisoval Naillovi něco moc důležitého. Vůbec si mé přítomnosti nevšímali a tak jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru „A nebo když jí bylo tak sedm nechtěla nosit kalhotky“ vykřikl Sebastián a já zrudla jako rajče. Naill vyprsknul smíchy a Seb pokračoval „A nebo…“ v tu ránu jsem to už nevydržela a vykřikla „Tak to by snad stačilo ne?“ oba na mě zděšeně hleděli a Sebastián věděl, že je zle. Obličej se mi zkroutil no hrozného úšklebku a na krku vyskočila pulzující žíla, přesně takhle mě vždy vyděl Seb, když něco provedl, jenže podle mě jsem tak děsně divně nevypadala. Naillovi stále nedocházelo, co se bude dít a tak ze sebe vydal jen „WOW“ u kterého nadzvedl jedno své obočí. A přesné tohle byla poslední kapka! Rozběhla jsem se jejich směrem a okamžitě přeskočila okraj sedačky, povalila jsem Nailla na zem a začala ho škrtit, Sebastián který to čekal se rychlostí blesku těsně před mým výbuchem, přemístil do bezpečí a teď se jen velmi hlasitě smál a prstem ukazoval na Nailla ležícího na podlaze a na mě jak na něm sedím a snažím se ho “škrtit“ jenže byl silnější než já a tak chytil obě má ruce do svých a přitáhl si můj obličej k tomu svému. Naprosto nevím, co mě to, popadlo všechen vztek byl rázem pryč a já spojila naše rty v dlouhém vášnivém polibku. Ani jeden jsem si nevšimli že se Sebastián vypařil a mi tam zůstali sami. Z jednoho polibku se stali dva, tři, deset. Najednou jsem si uvědomila, že už nejsme na zemi v jeho obýváku nýbrž v jeho posteli v ložnici „Kam se poděl Sebastián?“ zašeptala jsem do polibku „Odešel zhruba před dvaceti minutami“ usmál se Naill.
