PohledAlex:
Stojím uprostřed obýváku, jsem tam sama a vím, že to místo znám jen si nedokážu vzpomenout odkud. Všude je nekonečné ticho a nebýt rozsvícené lampičky v rohu místnosti byla by tu také tma. Vidím fotky v rámečcích ale, když k nimpřijdu blíž fotky zmizí. Není tady nic, co by mi řeklo kde to jsem. Hluk v jinémístnosti mě přinutí jít se tam podívat, nikdo tady ale není je tady jen otevřená lednice a na podlaze spousty jídla ale nikdo kdo by ho vyndal. Ve snaze vrátit jídlo spět do lednice mi zabrání něčí ruka když se však pokusím otočit a prohlédnout si onu osobu jen konec. Zase ten sen, pronásleduje mě už víc než čtvrt roku. Není ještě ani sedma já už jsem zase vzhůru. Nechávám spícího Rockyho v ložnici a mířím rovnou do kuchyně uvařit si zelený čaj. Usedám na pohovku a pomalými doušky dosebe dostávám, svůj oblíbený napoj a doufám, že konečně pochopím onen sen. Jenže to se nestane, vím, že je to část z mé minulosti ale nedokážu sedostat dál ani nevím, co to znamená. Přesně ve chvíli kdy se otevřou dveřeložnice prchám do koupelny, vím měla bych se nažit najít si k němu opětcestu ale nejde to, nemiluju ho ale nechci mu ublížit byl semnou a já mu todlužím třeba jednou ho budu zase milovat. Po velmi tichá snídani se oba vydáme do práce. Naštěstí je dnes jeden z teplejších dní a moje směna končí vedvě, takže se pak můžu jít projít do parku. Celé dopoledne se vleče, konec pracovní doby se zdá být v nedohlednu a já se nedokážu soustředit vůbec nanic. Když se konečně ve dveřích objevuje Lucy, která mě střídá, probírá se můjotupělý mozek k životu. Ještě poslední stůl a můžu se jít převleknout jenže najednou se rozezní zvonek nade dveřmi a dovnitř vchází muž s blond vlasydržící malého chlapce s totožnou barvou vlasů. Nedokážu od nich odtrnout pohled, oba stojí a rozhlíží se ve snaze najít místo k sezení. Najednou sejeho pohled střetne s tím mým, všechno se zastaví dokonalé modré oči,které bez pochyby znám. „Kde je Louis"zeptala jsem se šeptem blonďáčka který, jako pokaždé seděl na barové stoličce v kuchyni„Dneska s ním nemáme počítat" odpověděl a jedním pohybem se dostal dolů azamířil k lednici. Oba jsme se posadili na zem a otevřeli lednici a začaliz ní vyndávat všechny možné věci a navzájem jsme si je cpali do pusy. Vechvíli kdy jsme už byli oba skutečně plní a lednice byla opět zavřená sedělijsme v tichosti opřela jsem si hlavu o jeho rameno a užívala si to tichokteré ovšem vzápětí prolomil slovy které mi vehnaly slzy do očí „Víš kdybych já s tebou čekal miminko chtěl bych aby se jmenovalo Charlie, není to ani úplně klučičí a ani holčičí takové neutrální jméno Charlie Horan". Všechno nádobí dopadlo s hlasitou ránou na zem, já jsem si vzpomněla. Každý kdo byl momentálně uvnitř mě pozoroval, rychle jsem si klekla k rozbitému porcelánu ve snaze co nejdříve ten nepořádek uklidit, srdce mi tlouklo jako ozávod, já ho znám, jen nedokážu si vzpomenout na jeho jméno. Nedokážu vnímatnic pořád dokola si mi v hlavě přehrává ona vzpomínka a pomalu ale jistěmizí všechny kousky rozbitých talířů „Maminko?" ozve se nade mnou dětský hláseka když vzhlédnu vidím toho chlapce s nímž přišel člověk který je součástímé minulosti „Charlie okamžitě pojď sem" zavolal na něj. Byla jsem ze všeho takzmatená že jsem nechala všechno uprostřed podlahy a co nejrychleji utekla dozadní části restaurace kde jem se převlékla a zadním vchodem odešla. Celý zbytek dne jsem strávila v parku a pokoušela jsem si na něco vzpomenout jenže neúspěšně. Večeře probíhala opět v naprosté tichosti ovšem pouze do doby než jsem sebrala veškerou odvahu a vyslovila svou otázku mířenou na méhopřítele „Em Rocky?" dostala jsem ze sebe polohlasně. Odpovědí mi bylo přikývnutí a tak jsem se rozhodla pokračovat „Já jen chci se zeptat já... my přátelili jsme se někdy s někým jménem Louis?" výraz v jeho tváři zkameněl, chvíli bylo ticho a pak řekl pouhé „Ne nikdy" po tom vstal od stolu a odešel pryč. Celou noc se nevrátil a já nedokázala usnout ne snad proto, že by mi chyběl.
