S posledním mým pohybem a tónem písničky se třídou roznesl potlesk, polekaně sem se otočila směrem, odkud potlesk přišel. U dveří stál vysoký snědý týpek se samolibým úsměvem „A vy jste?“ zeptala jsem se přidrzle „Rocky, a ty?“ oplatil stejný tón jako já. Nevěřícně jsem na něj zírala a po chvíli odpověděla „Scarllet, a teď prosím…“ než jsem stačila doříct větu vtrhla dovnitř Nina „O vy už se znáte?“ podíval se na nás dva „ne!“ vykřikli jsme současně. Nina se zamračila a s mírným úšklebkem řekla „No nevadí Scar tohle je Rocky tvůj asistent“. To si ze mě dělá srandu to neudělala moc dobře ví jak to dopadlo minule. „Jo a Scar, ne že to dopadne jako posledně“ mrkla na mě a odešla. Zůstali jsme tam stát, dokud mi nezazvonil telefon. Rozběhla jsem se pro něj a zvedla ho, aniž bych se podívala na displej, kdo mi vlastně volá „Ano?“ promluvila jsem „Scar, musím ti něco říct!“ rozezněl se hlas Sebastiána z druhé strany telefonu. „Sebi? Co se děje já už jsem na cestě domů jo, zavolám ti, až dorazím“ s těmi to slovy jsem hovor ukončila a popadla své věci. Ve dveřích jsem se zarazila a otočila se na Rockyho „V pondělí přesně 15:25“ řekla jsem s povýšeneckým tonem a vyběhla ze dveří. Venku jsem si chytla taxi a jela domu, sotva jsem vešla do bytu ihned zapnula notebook a volala přes SKYPE Sebastiánovi. „Sebi co se děje?“ vykřikla jsem hned, co přijal můj hovor „Scar, uklidni se, není to nic vážného jen…“ nedokončil větu a začal otevírat nějakou obálku. „Uklidni se?“ vykřikla jsem „Jak se mám k čertu uklidnit nejdřív mi zavoláš, že mi musíš něco říct a teď se mám uklidnit Sebastiáne Alexandře Browne okamžitě to vyklop!“ stále jsem na něj křičela. Sebastián se jen zasmál a začal číst dopis, který držel v ruce „Vážený pane Browne, dovolujeme si vám s potěšením oznámit, že jste přijat na Londýnskou taneční akademii zaměření na moderní tance“ nezmohla jsem se na nic jiného než na pláč kombinovaný se smíchem. Asi po třech minutách jsem se několikrát zhluboka nadechla, utřela si slzy a řekla „Takže ti mám připravit pokoj pro hosty?“ oba jsem se smáli „No vlastně přiletím už zítra a byl bych rád kdybys mě vyzvedla na letišti přesně o půl druhé“ řekl s nejistým výrazem. „To víš, že tě tam budu čekat ty pako“ odpověděla jsem automaticky. Povídali jsme si ještě tak hodinu a pak šli, oba spát přeci jen musíme oba brzo vstávat.
Na obrázku Sebastian :)
