A bylo to tady. Den D, den kdy se naposledy rozloučím se svou rodinou, přáteli a s celou touhle zpropadenou zemí. Cely život jsem snila o tom, že si sbalím věci, nasednu do letadla a už nikdy se sem nevrátím. Jenže když jsem, stála uprostřed svého prázdného pokoje, kde byl celý můj život nasoukán do 4 velkých kufrů, neudržela jsem se a z očí se začaly sypat slzy. Otevřely se dveře a do pokoje vešla moje mamka, při pohledu na mě a pokoj se jí také nahrnuly slzy do očí. Beze slova mě objala a já si opět přála být malou holčičkou, která se schovává za její sukní. Bohužel je mi už 20, jsem dospělá a musím se osamostatnit. Jenže odstěhovat se je jedna věc ale opustit svou rodnou vlast druhá. Naposledy jsem, objala svého brášku dala mu pusu na čelo a utřela si slzy, naposledy jsem se porozhlédla po svém pokoji, pohladila svou milovanou stěnu, kterou jsem v průběhu 20-ti let ozdobila různými kresbami a texty vzala kufry a zavřela dveře. „Připravená?“ zeptal se se smutným výrazem taťka a vzal mi poslední kufr. Nezmohla jsem se na nic jiného než na kývnutí hlavou na souhlas. Když, zavřel kufr, přiřítila se ke mně Anna, moje jediná opravdová kamarádka, po tvářích se jí sunuly provázky slz, pevně jsem ji objala a zašeptala „Mám tě strašně moc ráda, budeš mi neuvěřitelně chybět!“ dál už jsme jen stály a z očí se nepřestávaly kutálet slzy. Vím, že jsem chtěla odjet, ale teď to nechci! „Scar?“ ozve se mámin hlas a já vím, že je čas jít. Ještě jednou pořádně obejmu Ann a nasednu do auta. Celou cestu na letiště koukám z okna na podzimní Prahu. Všude padá pestrobarevné listí. Jsme tady, otevřu dveře a mířím rovnou ke kufru a vyndám všechny své věci. Obejmu plačící mamku a dám jím obrovskou pusu. Pak si vezmu zbývající kufr a zamířím do prosklené haly letiště. Když jsou všechny mé kufry odbaveny, rozloučím se i s taťkou a pomalu nasedám do letadla. Mám místu u okna a tak když se letadlo, vznese do vzduchu, upřu svůj smutný pohled na podzimní město.
Na obrázku Scarllet :)
