Slova a tóny

2. kapitola

Máma mi řekla, abych nemarnila svůj život.
Řekla roztáhni křídla, můj malý motýlku.
Nebuď v noci vzhůru, kvůli tomu, co říkají.
A nemůžou tě zdržet.
Protože křídla jsou stvořena k létání.
A nenecháme nikoho, aby nás srazil na zem.
Ať řekneš cokoliv, neublíží mi to.
Nezáleží na tom, jestli spadnu z oblohy.
Tyhle křídla byla stvořena k létání.

Jsi tak namyšlený, nemám tě ráda, tak jdi do prdele
Nutíš mě chtít křičet z plných plic
Bolí to, ale nebudu s tebou bojovat
Stejně nestojíš za nic

Protože ty mě potřebuješ, člověče, já tebe ne
Potřebuješ mě, člověče, já tebe ne
Potřebuješ mě, člověče, já tebe vůbec
Potřebuješ mě, člověče, já tebe ne
Potřebuješ mě, člověče, já tebe ne
Potřebuješ mě, člověče, já tebe ne
Potřebuješ mě, člověče, já tebe vůbec
Potřebuješ mě.

mňa sa nezbavíš, s tým sa lúč.

Tak tohle je můj plán. Trochu to jde ruku v ruce s naším povoláním. Ale zatím co já se opravdu zajímám o to, jaká hudba letí a jaké písně vydáváme, on ne. Pro mě to tedy bude lehčí, než pro něj. Každopádně se mu to dostane mailem do pošty. Bohužel ta zpráva bude nevystopovatelná. Posílám to přes New York až po Ulánbátar. Ani kdyby to obešel pěšky, nikdy by nezjistil, jaký troufalec mu to poslal. Jen se trochu bojím, že kdyby se něco zvrtlo, přišla bych o práci.

Odesláno ...

Sekunda. Minuta. Pět minut. Šest minut a jedna, dva, tři ...

„Nino!" řvát teda umí. Trvalo mu to o chlup déle, než jsem si myslela. Každopádně doklušu do jeho kanceláře, před níž je umístěný můj stůl, takže to nemám daleko.

„Ano, pane Glene?"

„Okamžitě mi najdi, odkud byl tento mail odeslaný. Hned." Byl opravdu nabroušený. Dokonce mi uvolnil místo u svého počítače a pustil mě sednout. Musela jsem tedy dělat něco, čemu nerozuměl, ale muselo to vypadat jako snaha dostat toho „lumpa". Dala jsem si na čas, aby mi nemohl říct, že jsem to odflákla a že jsem se nesnažila.

„Bohužel. Ten mail je nevysledovatelný. Ten kdo to poslal, musel vědět, co dělá. Ani mé schopnosti by to nedokázaly vyhledat."

Glen se nade mnou tyčil jako bůh zkázy. Kdekdo by se ho bál. Ono když se nad vámi tyčí bezmála dva metry vysoká skála, není to úplně nepříjemnější pozice.

„A co si myslíte, že mám asi dělat?"

„To záleží. Mohu se na ten mail kouknout?"

„Jděte."

Byla jsem velmi kulantně vyhnána z jeho kanceláře. Nebyla jsem nijak překvapená. Možná jsem jen čekala nějakou větší, peprnější reakci. Teď už jen doufám, že mu to bude vrtat palicí.

Dvaroky. Dva roky se ke mně choval jako k onuci. Přines, podej, udělej. Anijedno milé slovo, ani jednou se mě nezeptal, jestli je vše v pořádku. Anikdyž došlo k výpadku proudu a já lítala po celém městě jako hadr na holi.Volno nepřipadalo v úvahu, takže hned druhý den, kdy proud nahodili, alepráce neubývalo, jsem zkolabovala. Rychlá mi něco píchla a po hodině, kdy tendespota přijel ze schůze, se jelo nanovo.