Slova a tóny

7. kapitola

Já nebojím se toho, co mi dává svět.

Na otázky nečekám chci odpověď.

Vím, že slyšíš to co já,

vím, že slídíš kde se dá.

Nepočítám výhry ani zklamání.

Tvá slova nic neznamenají.

Neposlouchám.

Mluv dál, vše co vím je, že...

Pak už nebudu cítit strach

Ne, pak už nebudu cítit strach

Nebudu ustrašená

Nikdy více

Nikdy více

Nikdy více

Půl dne jsem vymýšlela, co mu odpovím. Ono to není zas až tak lehké, jak se může zdát. Z výsledku jsem byla spokojená. Nenechám se zastrašit jeho přirovnáním k ďáblu. Klikla jsem na Odeslat.

Odpověď ne a ne přijít, takže jsem to zabalila. P spal, protože se domů dopotácel někdy nad ránem. Já mu nemám co vyčítat. Taky jsem spala dlouho, ale nakonec mě z postele vyhnal hlad.

Neděle večer a s P sedíme na gauči a já mám stažený žaludek, protože zítra je práce. Nijak moc se tam netěším. Ještěže P je tam se mnou, a kdyby se něco stalo a já už to nevydržela, odvezl by mě.

„Nino, posloucháš mě?"

„Co?" nevěděla jsem ani slovo co řekl.

„Mluvím tady se stejným účinkem jako bych mluvil do zdi. Jen jsem povídal, že by sis měla taky někoho najít. Jsi hezká, vysoká, milá a máš super vkus na všechno. To, že v práci všechno stojí za prd neznamená, že v soukromém životě to bude stejný." Jemu rande vyšlo, takže do mě teď bude tak týden rejpat.

„Já vím. A co ta tvoje holka? Stela?" Pokračoval vyprávěním o Stele a já mohla předstírat, že poslouchám, zatím co jsem byla myšlenkami někde jinde. Jedna věc mě ale z přemýšlení vytrhla. „Jak dlouho ji znáš?" zeptala jsem se.

P cukl pohledem a mě bylo jasné, že to spolu táhnou pěkně dlouho.

„No, už to nějakou dobu bude. Asi pár měsíců? Možná půl roku?"

„Půl roku? Jak to, že jsem to nevěděla?!"

„Tak se na sebe koukni. Z práce chodíš večer, do práce brzo ráno. Osobní život nemáš. Kdyby se sem přestěhovala, ani bys to nepoznala."

„Jsem dost troska, co?"

„To jsem říct nechtěl, ale dál to takhle jít nemůže. Popřemýšlej, jestli nebude lepší změnit práci."

Neřekl nic, co bych sama nevěděla, ale i tak mě jeho přímočarost, kterou jsem měla ráda, překvapila. Párkrát už jsem o tom přemýšlela, ale nikdy jsem nic nepodnikla.

„Zaspali jsme!" P křičel po celém bytě. Ano, zaspali. Máme půl hodiny, a jestli přijdu do práce pozdě, bude velký problém. Takže s Paulem oba lítáme po bytě jako šílení, jako na potvoru nemůže ani jeden z nás nic najít a jen tak tak beru klíčky od svého auta a vyrážíme do práce bez zranění a tak markantního zpoždění. Kdybych ale věděla, co mě čeká v kanceláři, asi bych se byla otočila na druhý bok a klidně spala do večera.