Slova a tóny

21. kapitola

Co bych dělal bez tvých chytrolínských řečí?
Zatáhla jsi mě tohoto a pak mě odkopla.
Motáš mi hlavu, nedělám si srandu.
Nedokážu tě přišpendlit k zemi.
Co se to děje v té nádherné mysli?

Stále tě mám v sobě víc
Nežli mít bych tě chtěl
Jak v ráně sůl, či spíš trn
Pod nehtem

Dál v sobě mám každou hádku

Jsme jako přízrak, optický klam,
jsi moje hádanka a já tvůj hlavolam.
Už nemáš křídla, to já je vzal
a to mě děsí, děsí, děsí.

Dovol mi Tě naposledy obejmout.
Je to ta poslední šance něco cítit.
Ale ty jsi mne zlomila natolik,
že už nejsem schopen cítit nic.

Ležím v posteli a koukám do stropu, protože jinak by mi oči bloudily k mobilu, odkud jsem si přečetla další jeho vzkaz. Nevím, co odepsat. Vím jen to, že se do toho baráku už nikdy nevrátím, určitě ne jako jeho sekretářka nebo člověk, který žadoní o práci.

Zítra P nebude doma, takže Nickovi odepíšu: zítra v 18 u mě.

V 17:55 má sto chutí mu odepsat, že jsem dostala lepru. Ale bohužel. Přišel na čas. Protože jsem nechala otevřené dveře