Slova a tóny

16. kapitola

Táta seděl na lavičce u pokoje. Já se opírala o zeď naproti němu. P odjel zpátky do práce. Byli jsme oba mlčky ponořeni do sebe.

„Tati, jdi domů."

„Neopustím ji."

Odrazila jsem se od zdi a klekla si k němu. Vzala ho za ruku a koukla se na něj klasickým pohledem dcery, která něco chce.

„Nepomůžeš jí, když se tu budeš hroutit. Já tu zůstanu, kdyby se něco dělo. Ty se vrať, až budeš mít energii, kterou budeš moct mamce předat. Já ti dám vědět, kdyby se něco dělo."

Nebyl v náladě a ani formě odporovat. Zvedl se a odešel. Za nedlouho napsal, že dobře dojel. Máma ležela na pokoji a nikoho k ní nepouštěli.

„Nino?"

Otočila jsem se za tím hlasem a spatřila Paula, jak se ke mně blíží. Seděla jsem na lavičce a čekala, kdo ke mně dojde.

„Ahoj, P."

„Jak je na tom?" sedl si vedle mě a koukl se směrem k mamčinu pokoji.

„Je to špatný." Zbloudilá slza vyklouzla. „Co v práci?"

„Glen si mě hned našel a ptal se. Prý tě slyšel, jak křičíš a když vyšel tak už jsi mizela. Řekl jsem mu, že si bereš na neurčito volno."

„Děkuju." Dál jsem seděla a koukala do blba.

Po nějaké chvilce mě pohladil po zádech a vstal.

„Paule, něco bych od tebe potřebovala."

„Cokoliv."

Vyslechl mě a nic neřekl, za což jsem mu byla vděčná.

Vzpomínám si, čím vším jsem si myslela, že chci být
Tak zoufale jsem se snažila najít cestu ven a konečně dýchat
Na vlastní oči jsem viděla, jak mé srdce ožilo
Nebylo to snadné, nemělo to tak být
Každý příběh má své jizvy

Další část mého sdělení byla dokončena a odeslána. Upřímně, naše nynější konverzace nejsou nijak dlouhé.