Slova a tóny

10. kapitola

Do konce dnešního dne mi oficiálně zbývá třičtvrtě hodina. Mohla bych se jít pomalu připravovat na odjezd, aby mě nemohl Glen chytit, ale moje černé svědomí mi to nedovolí, takže jdu hledat koště.

Když se s koštětem vrátím, Nick už v kanceláři není. Jsem celkem ráda. Aspoň se z budovy nebudu muset plížit. Dám se do zametání. Metu kusy skla na hromádku a při každém tahu koštěte o sebe cinkají jako zvonkohra. Koukám se do země a stále přemýšlím, co mě to popadlo. Nakonec si vezmu koš a kleknu si k hromádce střepů. Ty největší dávám do koše rukama.

„Nechte toho! Pořežete se."

Neměla jsem sebemenší tušení, že tu bude. Ještě štěstí, že jsem se tolik nelekla a opravdu se nepořezala.

„To je v pořádku." Dále uklízím rozbité sklo jako by mi nic neřekl. Ani se na něj nekouknu. Nezeptám se ho, proč rozflákal půl kanceláře. Když posbírám velké kusy, automaticky mi podá smetáček a lopatku. Jsem překvapená a kouknu se na něj. Najednou mi dojde, že tu celou dobu byl. Za jeho kanceláří má malý byt. Teď je celý převlečený, takže se musel ztratit tam.

Hromádku smetu. Než ale stačím odnést koště a odpad Nick mě zastaví: „Jděte domů. Dneska se tu už nic dít nebude."

Mlčky odcházím, neboť midošla všechna slova. On mě pustil domů? O dvacet minut dřív?