Slova a tóny

20. kapitola

Slova jsou jen kapky deště a ty voláš,
ať prším ještě.
Slova jsou jen kapky deště a ty voláš.
Slova jsou jen kapky deště a ty voláš,
ať prším ještě.
Slova jsou jen kapky deště.

Od táty jsem odjela až večer. Řekli jsme si, že bude dobré se sestěhovat, ale nejprve potřebujeme chvíli jen každý na sebe. Sbalím se a uvidím. Ale nejdřív to musím říct Paulovi.

Sedíme u stolu a hrajeme poker.

„Sázím týden vysávání a jednu večeři."

„P, už takhle mi dlužíš dva týdny snídaní do postele a nejméně tři dny mytí oken."

„Nekecej a ukaž karty."

Karty ale neukážu. „Je asi doba opustit tento bohémský život a postavit se realitě čelem."

„Nech si ty pesimistický kecy, a buď ukaž karty, nebo přejdi k pointě."

„Chci se odstěhovat k tátovi a pak se uvidí."

Byl chvilku potichu a napínal mě, než konečně promluvit: „Čekal jsem, kdy to přijde. Taky jsem o tom s tebou chtěl mluvit."

„Tak mluv."

„Chápu, že chceš tátovi pomoct a být s ním. A já ti to schvaluju."

„Nezlobíš se?"

„Ne." Usmál se na mě a tím mě zahřát u srdíčka. „Uvažoval jsem taky o tom, že by se sem nastěhovala Stela. A taky jsem dostal nápad, že bychom si spolu udělali, založili firmu. Naše firma, která by zajišťovala ochranu systémů firem, které patří blbečkům, jako je Glen."

„Já nevím ..."

„Neboj, dej si voraz a já zatím začnu stavět základy."

„Co peníze?"

„Něco z fotra vytřískám. Víš, že je ve vatě."

„P, to by bylo vážně úžasný. A mimochodem ... Full house."

„Jak to? Nino, tobě do ruky ani karty nepatří."