Slova a tóny

18. kapitola

Stanuli jsme na chodbě. Už jsem měla jen jednoho rodiče.

„Jedeme domů tati."

Byl jako tělo bez duše. Naprosto mimo. Následoval mě mlčky, jen pár slz mu steklo z tváře. Dovezla jsem ho domů a uložila do postele jako malé dítě.

„Nemusíš tu se mnou být."

„Já vím, tati."

„Ne. Opravdu. Jdi k sobě domů."

Pravdou bylo, že jsem se potřebovala převléct a potřebovala jsem svoje věci. Kapsa mi zavibrovala:

Až si zejtra ráno řeknu zase jednou provždy dost
právem se mi budeš tiše smát
jak omluvit si svoji slabost, nenávist a zlost
když za všechno si můžu vlastně sám.

Možná jsi měla pravdu,
Ale baby, já byl tak sám...
Nechci se hádat...
Už mě nebaví pořád jen litovat...
Stojím na ulici...
Pláču pro Tebe...
Nikdo mě nevidí...
Jen ten stříbrný měsíc....

Že byl jsem jak blázen, že byl se mnou kříž.
Jen ty mě znáš, jen ty jediná víš.
Tu správnou odpověď na otázku.
Odkud kudy a kam.
Odkud kudy a kam.

Ano, došlo mu to. Samozřejmě, že mu to došlo. Je blbej, ne hloupej. Jedu domů a nevím, co se bude dál dít. Já už práci nemám, takže jsem bez peněz. Na nějakou dobu se asi vrátím k tátovi, postarám se o něj a pak se zase nějak osamostatním. S tátou budeme muset držet při sobě. Nevypadal dobře. Kdo by taky vypadal. Na druhou stranu já abych asi měla být taky mimo, ale nejde to. Prostě nic necítím.

Dojedu domů a hned mezi dveřmi mě vítá Paul. Mlčíme. Drží mě v chodbě a to je ta chvíle, kdy brečím. Pláču a zalykám se. Ani nevím, jak jsem se dostala do postele, ale nepřestávám truchlit nad smrtí milované osoby a usínám vyčerpáním.

„Vypadněte!"

„Pusť mě dovnitř."

„Tady nejsme v práci a k ní vás opravdu dovnitř nepustím."

„Musím ji vidět."

„Vsadím se, že nemusíte. Přišla o matku a to poslední, co by chtěla, je vidět bývalého šéfa."

Vzbudil mě křik těch dvou kohoutů z chodby. Neměla jsem sílu na to otevřít oči, takže vyjít z postele nepřipadalo v úvahu. Nakonec jsem ale musela oči rozlepit a popadla jsem do ruky mobil.

To je konec
Zadrž svůj dech a počítej do deseti
Pociť pohyb země a pak
Slyš mé srdce opět vzplanout

Protože tohle je konec
Utopila jsem se a snila jsem v tuhle chvíli
Tak k nim mám promlčený dluh
Smetena jsem ukradena

Nickovi se na chodbě ozval mobil a já věděla, že si zprávu čte. Dál však hádka nepokračovala a já znovu propadla snům.