Slova a tóny

17. kapitola

Není to moc dobrý. Ta chvíle, kdy je rodina na zhroucení. A v práci vlastně taky žádná sláva.

„Kde máš tátu?" P se zjevil vedle mě a ani jsem nevěděla, odkud se objevil.

„Na sesterně."

„Nesu ti to. Není to nejlepší nápad, ale asi nejlepší rozhodnutí." Podal mi desky s papírem. Mou prosbu z předešlého dne naplnil. V deskách jsem zahlédla svou výpověď. Bez dalších průtahů jsem to podepsala, zavřela desky a vrátila P.

„P?"

„Ano?"

„Ona zemře, že jo."

„Zlato." P mě objal a stiskl, až se mi do plic nedostával kyslík.

Věděla jsem to. Věděl to i táta. S mámou to nevypadalo dobře. Po zápalu plic se asi neuzdravila úplně, někde se něco pokazilo a nikomu to neřekla. Došlo to do extrému a jsme tu. V nemocnici a za chvíli nás za ní snad pustí.

Dva večery sepisuju dlouhou stížnost na život
chci zrušit svoji existenci bylo toho víc než dost

Zalepím jí do obálky
a nad příslušnou adresu ...

Naši mi vždycky říkali
Jen nehas, co tě nepálí
Jakej pán takovej krám
Naši mi vždycky říkali
Co mužeš sleduj z povzdálí
A nikdy nebojuj sám

Na dveře škrábej, básně piš
Už mě víckrát neuvidíš

Tahle noc končí a ty víš
Že mě víckrát neuvidíš
Ulicí prázdnou padá déšť
Je ráno

Takhle se dělá sebevražda. Není důvod, abych pokračovala. Už nechci pokračovat. Myslím, že má stejně nějaké podezření, tak proč z něj dělat ještě většího blbce.

„Můžete." Sestra nás pustila k mámě. Ta ležela na posteli a věřím tomu, že v rohu místnosti viděla zubatou, jak si brousí kosu. Já jsem ji chytla za ruku a táta za druhou. Není asi nutno říkat, co přišlo. Každý si vylil to své srdíčko. Smáli jsme se a plakali, neboť jsme věděli, že je to asi naposledy.

„Miluju vás." Její ruka ochabla. Žádný famfáry a ohňostroj či salva na rozloučenou. Prostě nic.