Přátelství na zkoušku

Čtyři tlapky, jeden ocas

"Všechno nejlepší k narozeninám, Kláro!"
Obě kamarádky mi na střídačku padly kolem krku a tiskly mě tak silně, jako by mě chtěly na oslavu velkého dne zardousit. Vyprostila jsem se jim a zašklebila se jim do obličeje.

KLÁRA:
"Hádejte co jsem dostala za dárek!"

PÁJA:
"Asi zahradní bazén, podle toho jak jsi vysmátá." Pája mě přátelský šťouchla do boku.
"Nebo pojedete na prázdniny do Karibiku?"

KLÁRA:
"To je nuda," mávla jsem rukou. "Co je lepší než prázdniny v Karibiku?" Holky na to nemohly přijít. Párkrát jsem samou radostí poskočila na místě.
"Představte si dostanu psa! Pojedeme pro něj hned po hodině!"
"Ne - to není možný!" Vykřikla Anet a Dynamo, který stál u Pájiny nohy, polekaně uskočil. A pár psů v kotcích začali štěkat.

TRENÉR:
"Hele, vy tam, přestaňte mi plašit psy," ozvalo se ze středu tréninkového placu. "Jinak vás zavřu do prázdného kotce a tam budete, dokud nepřijdete na řadu!

PÁJA:
"Doufám,  že bude umět dobře agility. Můžeme pak spolu jezdit na závody, co říkáš? " Pája poplácala po boku svého výstavního Dynama.

ANET:
"Vy se máte," povzdechla si Anet. "Začínám si připadat jako outsider."

KLÁRA:
"To je blbost," vyletěla jsem. "Pracuješ líp než my dvě dohromady!"

PÁJA:
"Přesně," přikývla Pája.
"A kromě toho budeš moct cvičit naše psy, kdykoli budeš chtít."

KLÁRA:
"Jsem zvědavá, jak bude ten pes starý, vzdychla jsem a usedla dk tureckého sedu.
"Doufám že bude černý jako noc! Vždycky jsem chtěla černého psa."

PÁJA:
"Bílý by byl náhodou taky bezva," přemítala Pája.
"Dynamo je černý a vedle bílého psa by mu to určitě slušelo!"

ANET:
"Jen aby to nebyl strakatý!

KLÁRA:
"Na barvě vůbec nezáleží," prohlásila jsem velkoryse.
"Důležitá je povaha, ne to, jak bude vypadat!"
Najednou na nás padl nějaký stín a my zvedly hlavy. Nad námi se proti nebi tyčil náš trenér Mirek a přísně si nás měřil. Rychle jsem
zmlkla a čekala, že nám začne nadávat, ale Mirek řekl jenom:

TRENÉR:
"Anet, přichystáš si prosím tě Lewisse?
Kamarádka vyvalila oči. Lewiss byl mladý pes a do výuky přišel teprve nedávno. Okamžitě vyskočila na nohy a rozběhla se ke kotcům.

PÁJA:
"Balesto bude mít po téhle hodině stejně dost," pošeptala mi Pája.
Malionois se světlou srstí, se kterým Anet jindy trénuje, zívl a přešel do línějšího kroku, ačkoliv mu cvičitelka zatvrzele škubla vodítkem aby šel rychleji.

PÁJA:
"To bolí už od pohledu," odfrkla si Pája. Mirek by jí měl něco říct - my bychom už za něco takového dávno dostaly, co by se do nás vešlo!"

KLÁRA:
"Prostě to ještě neumí," řekla jsem.
"Vždyť jsou to začátečníci!"

PÁJA:
"No a?" Pája zapla Dynama na vodítko a šikovně si ho dala k noze.
"Když to někdo takhle nezvládá, měl by radši zůstat u plyšových psů."

ZATÍMCO CO NA DRUHÉ STRANĚ ZEMĚ...

MATKA:
"Brade, vstávej už je jedenáct hodin, uletí ti letadlo, ahoj Sašo běž vzbudit svého pána. Saša vstal natáhnul se a došel ke mě na postel a začal mě olizovat.

BRAD:
"Ano už vstávám!" Rychle jsem vstal z postele.
"Vidíš? Už stojím."
Matka za sebou zabouchla dveře a já se nasoukal do oblečení týden staré, myslím, že to nebude velký úspěch.

MATKA:
"A Brade.." otevřela dveře..
"Děláš si srandu?! To jako vážně si vezmeš tohle oblečení?! Tak to ne, vyžehlila jsem ti prádlo běž si to převlíct a to co máš na sobě hoď do prádla!"

BRAD:
"Jako voják: "Ano pane" a zasalutoval jsem.
Tašky už mám sbalené a už zbývá jen jedna věc, dal matce pusu a zavolal si taxi.

NA LETIŠTI:

Tak už můžeme letět směr Česká republika. Těšil jsem se až vypadnu....

U KLÁRY:

Naše auto se s námahou šplhalo po cestě plné výmolů, obklopené nádherně rozlehlými loukami.
Nejradši bych z toho auta vyskočila a běžela napřed - na konci téhle cesty na mě čeká pes, můj pes! Proč ta cesta nejde z kopce, říkala jsem si, to bychom tam byli rychleji! Rychle jsem přitiskla čelo na chladnou okenní tabulku a propletla jsem si prsty, až úplně zčervenaly a skoro jsem je přestala cítit.

KLÁRA:
"Koukněte už na nás čekají!"
Málem jsem si vykloubila krk, jak jsem ho natahovala, abych lépe viděla. Vypadalo to jako.... jasně, plakát na kterém stalo:
Všechno nejlepší k narozeninám, Kláro. A vedle něj...hryzla jsem se do rtů. Že by to byl...? Taťka zastavil uprostřed dvora a vystoupil z auta dřív, než jsem to stihla udělat já. Maminka na sobě pořád ještě měla boty ze zahradnictví, tak ji to trvalo trochu déle, než se z auta vysoukala. Zato já jsem si najednou připadala jako v nějakém zpomaleném filmu. Zdálo se mi, že sleduju sama sebe, jak otevírám dveře, běžím po štěrku a konečně se zastavuju u psa, co má na vodítku uvázanou velkou červenou mašli.

STARŠÍ PÁN:
"Ty jsi určitě Klárka," přivítal mě vlídně pán, který držel vodítko.
"Smím vás představit?  Tohle je Alex." Prohlížela jsem si Alex se zatajeným dechem. Alex je německý ovčák, typu rexe. Zvědavě na mě koukli světle olemované oči, kterýma mě přímo provrtávala. A ten zbytek - uf. Asi jsem se zatvářila dost vyplašeně, protože si budoucí exmajitel odkašlal a něžně Alex pohladil po krku.

MATKA:
"Mně se zdá, že má takové milé oči," poznamenala maminka. Statečně natáhla ruku a dotkla se srstí, a když Alex zůstala dál stát úplně klidně a nedala nijak najevo, že by jí hodlala v příštím okamžiku sežrat, rozzářila se a hladila ji nadšeně dál.

OTEC:
"Co ji říkáš?" ozval se taťka.

KLÁRA:
"Můžu si ji půjčit?"

STARŠÍ PÁN:
"Ale samozřejmě," souhlasil honem majitel.
Alex zakňučela a zavrtěla ocasem a já jsem ji pohladila.
"No vypadáš docela srandovně," začala jsem opatrně.
Natáhla jsem ruku a dotkla se jejího čumáku.

KLÁRA:
"Jestli toho psa chci, jestli vůbec chci nějakého psa, musím teď udělat všechno správně.
Chytla jsem vodítko do levé ruky a pravou ruku jsem natáhla podél nohy. Udělala jsem si s ní pár koleček, dala pár cviků a všechny povely poslechla.

OTEC:
"Co říkáš Klárko - vezmeme si ji?"

KLÁRA:
"Tak to v každém případě!"
Rodiče se vydali vyřídit formality a já zatím odvedla Alex do auta. Nastoupila do něj se stejnou samozřejmostí, s jakou se předtím nechala poslušně poslouchat povely.

KLÁRA:
"Umí taky agility?" zeptala jsem se toho pána, když jsme se loučili.

STARÝ PÁN:
"Samozřejmě," přikývl.
"Startovala už na turnajích až do třídy A. Nějakého mistra agility z ní ale asi sotva uděláš."
Nevadí, na ty závody to každopádně stačí. Nemohla jsem se dočkat, až si doma postavím první překážky a začneme trénovat!"