Přátelství na zkoušku

Obavy

1:15....v nemocnici.....

Mlčky jsem seděl, všichni byli pryč... nevěděli co se stalo...já za to celé můžu.....já.... díval jsem se stále na zem....

DOKTOR:
„Tak, vaše sestra je už stabilizovaná.... další záchvat už bude pod kontrolou, domů pak dostane léky...."

JAK SE TO CELÉ STALO...?? .....

Šarlota začala štěkat jako blázen. Kdo by to byl do ní řekl, že v deset večer začne štěkat jak divá.

NATH:
„Šarloto?! Co blbneš? Chceš aby mě sousedi zastřelili, to by se ti líbilo co?" byl jsem nervózní, ostatní se měli už dávno vrátit.... říkali, že do osmi budou zpátky....a už bylo skoro deset. Chytnul jsem Šarlotu za obojek a posunul ji dál od dveří.....bylo to celkem divné, když pes stojí jak přikovaný a celou dobu kouká jen na dveře. Potichu jsem chytnul za kliku, otevřel jsem......
„No do prdele!" rázem byli dveře úplně dokořán, vyběhnul jsem za tou malou holkou a začal jsem ji uklidňovat, Šarlota obíhala lůžko, až na ní skočila a lehla si vedle holky. Sára byla celá v napětí a třepala, ani nevěděla, že se s ní něco děje. Snažil jsem se jak to šlo, ale žádný výsledek se nedostavil. Jediný kdo byl klidný, byla Šarlota. Jenom ležela a koukala na nás celou dobu. Neměl jsem čas, přemýšlet, ani jsem si neuvědomil, že mi přišla sms, zavolal jsem záchranku.
„Dobrý....! Prosím na ulici Smile 9." Mluvil jsem rychle a v šoku. Típnul jsem mobil....

O 10 minut později.....

Seděl jsem na schodech a vzpamatovával se z té holky....

LÉKAŘ:
„Mladý muži, jste v pořádku?" stal nad Nathem.

NATH:
„Bude v pohodě?... Co jí vůbec bylo?... můžu jet s vámi?...." chrlil jsem jednu otázku za druhou...

LÉKAŘ:
„Ano, můžete jet s námi, to je vaše příbuzná?"

NATH:
Do prčic, co mu mám říct? Mám mu lhát?
„Ano, je to moje sestra." Rychle jsem se zvednul.

LÉKAŘ:
„Dobře, pojedete s námi." odešel jsem s ním.....

V nemocnici....

NATH:
„Bude teda v pořádku?" byl jsem už pod tlakem....tohle se nemělo vůbec stát, teď si to budu celý život vyčítat. Proč vždycky průšvihy zůstávají jenom na mě..

LÉKAŘ:
„Ano, bude v pořádku, až se probere, můžete jít za ní. Vypadá to, že bude muset opět znovu brát léky, aby se dala do normálu."

NATH:
„Opět znovu??" vyhrknul jsem ze sebe rychle.
„Jak opět znovu???" podíval jsem se vyděšeně.

LÉKAŘ:
„Vaše sestra už v minulosti záchvaty musela mít...jakto, že o tom nevíte....??" Podíval se na mě docela divně

NATH:
Že já radši doprčic nemlčel.
„Můžu jít za ní?" Rychle jsem se vyhnul otázce.

LÉKAŘ:
„Ano, můžete." Dodal a ukázal rukou směrem k jejímu pokoji.

NATH:
„Děkuji." Zvedl jsem se ze židle a šel do jejího pokoje. Rychle jsem za sebou zavřel a oddechnul si....už je toho na mě moc. Teď ještě tohle. Šel jsem k Sáře....byla vzhůru. „Ahoj" sednul jsem si na její postel. Sára si prohlížela knížku pro děti. „Jak ti je?” zkoušel jsem navázat kontakt. Sára se na mě podívala.

SÁRA:
„Děkuji.” obrácela jsem přitom knížku. „Zachránil si mi život.”

NATH:
Děkuji bohu, ona se mnou mluví! „A už je ti líp?” díval jsem se na ní trochu nervózně a podepisovala se na mě i únava.

SÁRA:
„Hm.” kývla na souhlas. „Můžou sem psi?” zeptala se zničehonic.

NATH:
„Ehm, to nevím, mohl bych se zeptat." Celkem mě tato otázka zaskočila. Podíval jsem se po mobilu....sms....kdo mi psal?....otevřel jsem sms... Klára: Dnes se nevrátíme domů, čekej jen kluky. Pá zítra. ..... a ani kluci nejsou doma....asi se jim protáhlo studio.... možná bych měl někomu napsat co se stalo....a nebo ne....byl jsem docela strachy posraný, že dostanu zdupané. Asi bude možná lepší napsat, než aby nás pak hledali....napsal jsem sms Tristanovi, ten je z nich nejklidnější a nejrozumnější....

Za hodinu....

TRISTAN:
„Tak princezno...jak se máš?” díval se vážně.

SÁRA:
„Dobře” špitla.

NATH:
Stál jsem u postele. „Já jsem opravdu nechtěl, ani nevím nic skoro co se odehrálo, bylo to na mě strašně moc rychlý.” dodal jsem.

TRISTAN:
„Hele, klid ano?....nic si neudělal, ta holka to má jako diagnózu.” podíval jsem se na Nathana. Byl ještě doteď bledý, snažil se být v klidu ale očividně mu to nešlo. „Hej! Nathe, buď v klidu, jsi bledý jak stěna, nechceš se jít vyspat?”

NATH:
„Ne děkuji, stejně bych neusnul, zabíjí mě to, že jsem ji mohl hlídat líp, jenom já jsem prostě debil.” obviňoval jsem se.

TRISTAN:
„Neuhlídal by si to....tohle je nemoc.....je to spouštěč.” začal jsem mu vysvětlovat, jak se věci mají.
Nath si šel po půl hodiny vysvětlování a přemlouvání lehnout a já jsem napsal ostatním co se stalo...

SÁRA:
„Já ci toho pejska!” začala plakat.

TRISTAN:
„Ale, neplakej, pejsci do nemocnice nesmí.” rychle ji obejmul.

SÁRA:
„A proč ne?, Nath mi ji slíbil.” vzlykla.

TRISTAN:
Asi se to snažil nějak odčinit. Pako jedno. „Poslyš, když budeš dnes hodná, po celý den, tak večer pojedeme domů a uvidíš pejsky ano?”

SÁRA:
„Dobře.” otočila se a usla. Byli čtyři hodiny ráno.

10 hodin ráno...

PÁJA:
„Tak co?” ptala jsem se Tristana na chodbě.

TRISTAN:
„Bude dobrá, trochu v šoku, ale šlo vidět, že to už zná, jak to chodí....To Nath ještě nějak nerozdýchal. Blbeček jeden.” Zasmáli jsme se. Obejmul jsem ji a dal ji dlouhý polibek.