Ojedinělí

2. Kapitola

   Začal mi vyzvánět telefon. Poslepu jsem ho nahmatala na nočním stolku vedle mé postele. Do sluchátka se ozýval zpěvavý hlas mé milované kamarádky. 

,,Ahoj!"

,,Kolik je hodin?"

,,Sedm, ale na nákupy není nikdy dost brzo."

,,Co chceš proboha nakupovat?"

,,Dneska máš oslavu svých sladkých šestnáctin. Musíš se na to pořádně připravit."

   To je celá Ell. Na nakupování oblečení si vážně potrpí. Dokázala by strávit celé hodiny v obchodním centru. Díky ní mám spoustu oblečení, které jsem na sobě snad nikdy neměla. 

   Rozmotala jsem se z přikrývky a sedla si. S vrzáním jsem se postavila a začala si stlát svou příšerně rozházenou postel. Co jsem to v noci zas dělala?!  Potichu, tak abych nevzbudila mamku, nebo o rok mladšího brášku Jimmyho, jsem se došourala do koupelny a opláchla si obličej. Nanesla si jen slabý make up a řasenku. Líčím se jen trochu. Nemám ráda takové ty holky, co toho na sebe napatlají napatlají spoustu a pak ani nepoznáte, jak vypadají ve skutečnosti. 

   Vydala jsem se zpátky do pokoje. Otevřela jsem skříň a oblékla si úzké černé džíny a šedé tričko s logem kapely Bring me the horizon. Tuhle kapelu jsem si zamilovala, když mě Ell vytáhla na jejich koncert do Bostonu. Na to, že s Ell bydlíme v Brooklinu to nebylo ani moc daleko.

   Sbíhala jsem jeden schod za druhým a procházela okolo kuchyně. Jako každé ráno jsem si všimla fotky, na které jsme byli s mamkou, Jimmym a taťkou v lunaparku. To bylo poslední léto, kdy jsme ho viděli. Jednou večer, když mi bylo osm se s mamkou pohádali, táta si sbalil věci a odešel od nás. Ani se s námi nerozloučil. Neřekl, že ho můžeme navštívit. Prostě nic. Nejdřív jsme to brali s Jimmym jako naprostou katastrofu a nedokázali jsme si představit, jak bez něho budeme žít. Nakonec jsme si na to  zvykli. Nic jiného nám ani nezbývalo. Bůh ví, kde je ho teď konec. 

   Když jsem se konečně dostala do kuchyně a otevřela skříňku, všimla jsem si, že nám došli křupinky Choco. Byla to moje oblíbená snídaně a bez ní jsem neměla vždy přes den dobrou náladu. Vypadalo to, že dnešek nebude jedním z mých šťastných dnů.

   Autobus měl zpoždění a ještě k tomu začínalo pršet. Tohle nesnáším! Těším se, až konečně dostanu řidičák a nebudu se muset každé ráno trmácet do školy, nebo kamkoli jinam autobusem. Ještě ke všemu v dešti. Se skřípotem brzd se autobus zastavil, kola vjela do kaluže poblíž chodníku a celou mne to osprchlo. Rozzuřeně jsem se podívala na řidiče, který jen pokrčil rameny, zvedl koutky úst a zavřel za mnou dveře. 

   Vystoupila jsem na Washington street. K Elliinu domu mi zbývaly už jen dva bloky. I když s tímhle lijákem a mým na kost promočeným oblečením to bude složitější, než by bylo za normálních okolností. Šla jsem okolo butiků se šperky, oblečením a obchodů s botami. Po chvíli jsem se ocitla ve vilové čtvrti. Ell bydlela v obrovské nádherné vile. V horní části domu byli pokoje a koupelna. V dolní části se nacházela další koupelna, kuchyň a nehorázně obrovský obývací pokoj. K domu byla přistavěná garáž, ve které sídlilo dokonalé černé porsche. Okolo domu se rozprostírala veliká zahrada s bazénem a fontánou uprostřed. Procházela jsem vraty a zaklepala na dveře. Zrovna, když jsem se chystala zaklepat znovu, otevřela mi paní Bensonová.

,,Zdravím, paní Bensonová. Jsme s Ell domluvené, že půjdeme nakupovat."

,,Jo, jo. Počkej tady chvilku, hned bude dole."

   Slyšela jsem jen, jak paní Bensonová volá na Ell, že už jsem tady. Ell se s mamkou loučila a otevřela dveře. Když se na mě podívala a viděla mé úplně promáčené oblečení, zhrozila se. Klidně bych mohla říct, že jí vlasy stály na hlavě. Tak moc zděšeně se tvářila. Přitom mě to zase tak strašný nepřišlo. Lidi by to pochopili. Všichni přece vědí, že déšť je mokrý.

,,Panebože, Chantelle! Co jsi to u všech čertů dělala?! Vypadáš, jak kdyby ses právě vykoupala v obrovské kaluži, a neskutečně páchneš!"

   Jen jsem se na ní podívala a ona už mě vedla k sobě do pokoje. Zula jsem si boty, abych jim nenašlapala, protože se z nich dala vylévat voda. Potom jsem vyběhla schody a ocitla se u Ell v pokoji. Jako vždy to tam měla perfektně uklizené. Když jí znáte tak dlouho jako já, tak zjistíte, že je hrozně moc pořádná. Já jsem v tomhle naprostý opak. 

,,Tak co s tebou provedeme? Takhle přece nemůžeš jít do obchodního centra?!"

   Řekla to skoro zděšeným hlasem a začala se přehrabovat ve skříni. Nakonec z ní vytáhla džínovou mini sukni, která byla podle mého až příliš krátká, a k tomu růžové vlnové tričko na ramínka. Nevěřícně jsem se na ní podívala, ale vypadala dost přesvědčivě. Normálně bych si nic takového na sebe nevzala, ale v tom promočeném oblečení bych asi vážně nevypadala moc dobře. A kdybych teď zkusila protestovat, tak by Ell z té své skříně vytáhla něco ještě mnohem horšího. 

,,Budeš v tom vypadat k nakousnutí. Ještě ti k tomu dáme boty a budeš neodolatelná."

   Pomalu jsem se do toho začala soukat. Nakonec jsem se na sebe podívala do zrcadla a nevypadalo to až tak špatně, jak jsem si předtím představovala. Otočila jsem se na Ell, a té už hrál na tváři úsměv. Vyšla z pokoje a já jí následovala. Sešly jsme po schodech do předsíně a ona z botníku vyndala lakované lodičky na minimálně deseti centimetrovém podpatku. Nejistě jsem se na ní podívala. Ona se ale stále usmívala jako sluníčko. 

,,Vážně je to nutný? Nejsem si jistá, jestli se na tom vůbec udržím a už vůbec si nemyslím, že v tom budu umět chodit."

Když jsem tohle dořekla, hodila po mně takový pohled, že jsem radši dál už namluvila a obula si ty příšerně vysoké boty. Byla jsem docela překvapená z toho, jak byly pohodlné. Zkusila jsem v nich udělat pár kroků a nedělalo mi to skoro žádné problémy. Tohle bych snad zvládnout mohla.

,,Tak co? Můžeme vyrazit?"

,,Jo, myslím, že můžeme."

Ouuu, je tu nová kapitola!

Snad se vám líbila :D

Tady máte dům Bensonových