Ojedinělí

11. Kapitola

   Seděla jsem v kanceláři pana učitele a čekala až se vrátí. Šel si udělat kávu a dle mého mínění tam usnul. Nikdo si nedělá kávu tak dlouho. Nevadilo mi, že jsem tu sama. Mohla jsem alespoň přemýšlet. Přemýšlet o té jedné věci, o které přemýšlím už několik dní. Samozřejmě se mi zdál opět TEN sen. Úplně do puntíku stejný jako všechny předchozí. Ležela jsem na louce, přišel za mnou nějaký kluk a já se cítila naprosto v bezpečí. Bože! Jak já ten sen nesnáším. Kdybych alespoň věděla co to znamená. Kdybych měla tušení....

   Do kanceláře vešel pan učitel, což mě vytrhlo z myšlenek. Nevěnoval mi jediný pohled. Místo toho se posadil za svůj stůl a upíjel ze svého hrnku. Asi po čtvrt hodině se na mě konečně podíval.

„Proč jste si mě sem zavolal?"

„Uvidíš. Jen musíme ještě chvíli počkat."

„Na co mám jako čekat? Na to, až mi řeknete, že to co jste včera vymyslel byla naprostá blbost?"

„Jak jsi přišla na to, že ti tohle chci říct? Náhodou si stále stojím za tím, že to byl úžasný nápad."

   Zaúpěla jsem ale dál už nic neříkala. Ani jsem nemohla. Hned po mém dlouhém zaúpění totiž někdo zaklepal na dveře.

„Dále." Řekl pan učitel a mrkl na mě.

   Dveře se pomalu otevřely a v nich stál... Kdo jiný než Alex? Vůbec si mě nevšímal a šel si sednout na místo vedle mě. Až poté, co se posadil se na mě koukl a věnoval mi jeden znechucený pohled. Pak se ale otočil na našeho úžasného učitele a s tázavým pohledem ho vybídl k tomu, aby nám řekl proč nás sem pozval.

,, Pozval jsem vás sem z jednoho prostého důvodu, který znáte. Abych vás sem ale dostal, musel jsem to udělat chytře, a tak jsem vám poslal ty dopisy. Vím, že kdybych vám oznámil, ať se mi tu ráno oba ukážete, tak byste se samozřejmě neobjevili." 

   Alex si odfrkl ale učitel si toho vůbec nevšímal a pokračoval.

„Dneska spolu podle plánu strávíte celý den. Dáme vám propustku se kterou se můžete jít podívat mimo školní areál. Můžete si zajít na oběd nebo cokoliv budete chtít. Je mi jedno co budete dělat. Podmínkou ale je, že spolu celý ten den musíte být."

„Ha, tak to by mě zajímalo, jak nás k tomu chcete donutit." Ozval se Alex.

„Nebojte se. Já to mám promyšlené. A teď, ukažte mi své ruce. Něco se mi nezdá."

   Koukli jsme se na sebe a nechápavě se zamračili. Nakonec jsme učiteli ale ty ruce podali a čekali, co se mu na nich nezdálo.  Ze začátku jsem to nepochopila. Jakmile se to ale stalo, nemohla jsem uvěřit svým očím. Těsně po mně to došlo i Alexovi a zděšeně jsme se na toho dementa, co si říká učitel podívali.

„To nemůžete! Tohle není normální! Nemůžete nás nutit tímhle způsobem!" Zařvala jsem na učitele. Pak se toho ale ujal Alex.

„Myslíte si, že je to v pořádku?! Vy nejste normální! Myslíte si, že když nám nasadíte jedny pouta, že se to nějak vyřeší?! Nechápete, že se nesneseme? Nezvládneme se na sebe ani normálně podívat a máme spolu trávit celý den?! Takhle?! A to ani nemluvím o tom, co si pomyslí lidé až půjdeme po ulici s poutama na rukách!"

„Alexandere klid." Promluvil profesor.

„Prostě to spolu musíte nějak zvládnout. Třeba se z vás stanou kamarádi. A teď běžte než mi z vás praskne hlava."

   Sebrali jsme se Alex mě táhl ke dveřím. Táhl mě i přes celou chodbu ale to už jsem toho měla dost. Zastavila jsem se. On se prudce otočil a začal na mě řvát.