Ojedinělí

24. Kapitola

   Vzbudila jsem se u sebe v posteli. Nepamatovala jsem si, jak jsem se sem dostala. Asi mě sem donesla mamka s Ell, poté, co jsem se zhroutila. Také by mě zajímalo, zda ten hlas opravdu patřil Alexovi, nebo se mi to jen zdálo. Nevím, zda by byl možný kelting mezi námi dvěma. Ale rozešel se se mnou, tak nechápu, co by to jako mělo znamenat. Vzpomínala jsem na celý včerejšek a stanul mi na mysli Lucas. Proč se mi tak líbil? Bylo to snad tím, že byl naprostým opakem Alexe? Blond vlasy sčesané nahoru a tmavě hnědé, skoro až čokoládové oči. Vzhledově to byly protiklady. Ale osobnostně? To si nejsem zcela jistá... Alex je sice arogantní ale chová se tak kvůli své minulosti. Znám ho dobře a vím, že by kvůli mně udělal cokoli. Tedy, alespoň to tak do nedávna bylo... O Lucasovi vlastně skoro nic nevím. Vím jen to, že ho vyhodili z jeho bývalé školy, za porušování pravidel, a že to rozhodně není nějaký svatoušek. Myslím, že spolu nemáme vůbec nic společného. A ještě jedna věc. Je to můj Vypínač.

   Odkopla jsem ze sebe deku a vylezla z postele. Koukla jsem na sebe do zrcadla a zděsila se sama nad sebou. Mé běžně objemné kudrnaté vlasy byly dnes zplihlé. Moje pokožka byla nepřirozeně bílá, skoro průsvitná a já se nepoznávala. Alexi, co to se mnou děláš?

   Oblékla jsem si tepláky a tričko, které bylo mou poslední vzpomínkou na Alexe. Půjčil mi ho po TÉ noci, kdy se stalo to s Chrisem. No a já si ho vzala, když jsem zjistila, že jede zachránit svého otce. Pořád trochu vonělo po Alexovi. Nesmím na něj ale tolik myslet. Zakázala jsem si to přece. Už nikdy se nezamiluju. Nikdy.

   Sešla jsem do kuchyně, kde nikdo nebyl. Mamka byla nejspíš v práci a Jimmy byl na dva týdny na soustředění. Přešla jsem ke sporáku a dala vařit vodu na kafe, když někdo zazvonil. Trochu jsem se lekla. Kdo může zvonit takhle brzo po ránu. Já to nechápu. Došla jsem ke dveřím a otevřela. Byl to Lucas a usmíval se. Co jiného?

„Co tady děláš?" Zeptala jsem se.

„Chtěl jsem tě vidět, a taky tě vzít na snídani."

„No tak dobře... Já se zajdu obléknout. Pojď dovnitř."

   Poodsoupila jsem ode dveří, aby mohl vejít a zabouchla za ním. Vedla jsem ho k sobě do pokoje, kde jsem ho nechala, ať si to tam prohlíží a odešla jsem do koupelny. Měla jsem tady nechané vyprané oblečení na sušičce. Natáhla jsem na sebe džíny ze včera a vzala si čisté tričko. To Alexovo jsem sundala, nemohla jsem ho na sobě mít a být s Lucasem. Zase na něj myslím... Přešla jsem k umyvadlu a opláchla si obličej ledovou vodou abych se trochu vzpamatovala. Poté jsem si nanesla řasenku a vyšla ven. Lucas stál u mé sbírky cédéček a probíral se jimi.

„Zajímavý vkus... Na to, že jsi holka." Popíchl mě Lucas.

„Nemám v oblibě popové písničky."

„Jo, to vidím." Uchechtl se. „Netypoval jsem tě na metalistku." Smál se.

„Není to metal... Je to převážně rock a punk..." Odvětila jsem. „Můžeme už jít na tu snídani? Mám strašný hlad."

   Neodpovídal. Jen se smál a kroutil hlavou. „Ještě jsem neviděl holku, která by chtěla dobrovolně na snídani."

„Tak to se asi bavíš s dost divnýma holkama." Zasmála jsem se.

„No tak pojď, Chantelle. Vezmeme tě na jídlo."

   Seděli jsme někde, kde dělali ty nejúžasnější palačinky na světě. Když před nás položili tu kupu palačinek, Lucas nechtěl věřit, že to všechno sním. Je vidět, že mě nezná. Spořádala jsem to ještě dříve, než on a ani jsem se u toho nepřejedla. Koukla na mě s vykulenýma očima.