Ojedinělí

23. Kapitola

   Uběhli dva týdny. Celé dva týdny od mého rozchodu s Alexem. Bylo to mé nejhorší období. Nejbolestivější byl první týden. Byla to ta část, kdy jsem nemohla zadržet slzy. První dny jsem stále jen brečela a nevytáhla paty z postele. Máma za mnou párkrát přišla a když mě viděla, měla chuť Alexe zabít. Poprosila jsem ji ale, aby mě nechala o samotě a naštěstí mi vyhověla. Stále byla ještě trochu naštvaná. Další dny probíhali podobně ale už se ve mně začal usazovat vztek smíšený se zoufalstvím. Křičela jsem. Hodně jsem křičela a slzy mi stékaly po horkých tvářích. Už jsem se nezdržovala pouze v posteli ale stále jsem nevyšla ze svého pokoje. Nic jsem nejedla. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Kdykoli máma přišla s tím, že bych se měla najíst, zvedl se mi žaludek a myslela si, že se pozvracím. Ta bolest stále neustupovala a já nevěděla, co mám dělat dál. Druhý týden jsem pokročila na úplně novou úroveň. Už jsem neměla takový vztek ale začala sebelítost. Hodně sebelítosti. Koukala jsem se na romantické filmy, cpala se zmrzlinou a u toho potichu brečela. Dokonce jsem nechala pustit dovnitř Ell, aby mi dělala společnost. Nechtěla jsem o tom mluvit a ona to chápala. Nemluvily jsme. Jen jsme tam seděly vedle sebe a jedly nezdravé věci. Ke konci týdne přišla otupělost. Už jsem nebrečela. Myslím, že jsem vypotřebovala všechny slzy do konce života, což samozřejmě není možné... Začala jsem se vzpamatovávat. Nemluvila jsem o něm. S nikým. Chtěla jsem na něj zapomenout. Na tu bolest, co mi způsobil tím, že mě opustil. Nechtěla jsem tu bolest už nikdy zažít. Nikdy. Nechci už cítit lásku, protože to bolí. Bolí to, co přijde potom. Konec. Proto jsem si zakázala ji znovu cítit.

Nastal třetí týden a všechno se změnilo.

„Ell?"

„Copak potřebuješ, Chantelle?"

„Sejdeme se za hodinku u tebe, jo?"

„No dobře... Co plánuješ?"

„Nech se překvapit." Položila jsem to.

Šla jsem do koupelny a zalezla si do sprchy. Nechala jsem po sobě stékat ledovou vodu dokud mi to nestačilo. Pak jsem se zabalila do ručníku a šla si do pokoje pro oblečení. Vzala jsem si sladěné černé spodní prádlo a vzala si upnuté černé džíny, které mi jednou koupila Ell ale nikdy jsem se neodvážila vzít si je na sebe. Potřebovala jsem změnu a něčím to začít muselo. Natáhla jsem na sebe ještě černý krajkový top a šla se namalovat. Použila jsem makeup, udělala si oční linky a nanesla řasenku. Obula jsem si své černé conversky, oznámila mamce, že budu spát u Ell a odešla z domu.

Než jsem stihla vůbec zazvonit, Ell už byla venku. Jen co si mě všimla, vyvalila oči.

„Proboha Chantelle! Jseš to ty?! Já tě vůbec nepoznávám."

„Jasně, že jsem to já, kdy by to asi byl? Chtělo to změnu."

„Jako myslíš změnu od toho, před Alexem?"

„Už nikdy o něm nemluv, rozumíš?!" Zakřičela jsem na ní. Vůbec nevím, co to do mě vjelo.

„Promiň Chantelle. Už o něm nebudu mluvit." Neodpověděla jsem, jen přikývla.

Došli jsme k baru U Lomu. Ell pochopila, co chi udělat a začala mi to rozmlouvat.

„Chantelle, jsi si tím jistá?"

„Jasně, že jsem si tím jistá."

 Chtěla jsem se opít. Ještě nikdy jsem opilá nebyla a momentální situace mi připadala jako pádný důvod se opít. Došla jsem k baru a usmála se na barmana. Byl to zhruba dvacetiletý kluk a musím uznat, že byl pěkný. Hned ke mně přišel a žádal objednávku. Skousla jsem si ret a usmála se na něj. Věděla jsem, že tu nalévají i nezletilým, přece jen je to studentský bar ale to mi nijak nebránilo trošku s ním zaflirtovat.