Ojedinělí

22. Kapitola

   Probudila jsem se a moje oči si přivykaly slunečním paprskům proklouzávajícím do místnosti skrz zatažené záclony. Začala jsem si uvědomovat, že jsem u Ell v pokoji. Koukla jsem se na mobil, který ukazoval deset zmeškaných hovorů a pět zpráv od mamky. Ve všech psala, ať se okamžitě vrátím domů. Rychle jsem jí odepsala, že se o mě nemusí bát, protože jsem u Ell a opět mobil položila.

   Ell se mezitím probudila a udiveně na mě koukala, než jí došlo, že jsme tu musely včera vytuhnout. „Ty jo. Mám hlad, že bych kousala hřebíky." Prohodila Ell na cestě do kuchyně. Šla jsem za ní a pociťovala, jak mi kručí v břiše. Začala jsem se prohrabovat jejich ledničkou a došla k závěru, že tady se asi nenajíme.

„Ell nic tu nemáte... Jdeme se někam najíst?"

„Jo, jasně. Promiň, mamka je na služebce a já nějak nenakupuju." Usmála se na mě trochu provinile.

   Měla jsem na sobě oblečení ze včerejška, takže mě nic nezdržovalo ale Ell se musela ještě převléknout, což jí trvalo strašně dlouho. Už jsem myslela, že umřu hlady, když seběhla schody.

„Bože Ell... Džíny a tričko? Jako vážně? Co ti na tom trvalo tak dlouho?"

„Chantelle, sice mi to trvalo dlouho ale aspoň nebudu páchnout, na rozdíl od tebe."

„Tak to ti pěkně děkuju." Řekla jsem a začala jí popohánět ke dveřím.

   Seděly jsme v takové průměrné restauraci, protože než jsme se vyhrabaly ven bylo půl dvanácté, a tak jsme se rozhodly, že si zajdeme rovnou na oběd. Jako na zavolanou k nám přiběhl mladý číšník, aby si zapsal naší objednávku. Ell ho začala okamžitě nabalovat a já jsem se musela smát.

„Co si dáte dámy?" Zeptal se ten kluk.

„Já bych si dala tebe." Prohodila Ell a ten kluk vypadal, že vůbec neví, která bije. Zato já jsem umírala smíchy.

„Dáme si boloňské špagety." Usmála jsem se na něj.

   Hned jak si zapsal naší objednávku, odešel.

„Chantelle! Úplně jsi mi to pokazila." Okřikla mě Ell.

„Ell, vždyť z tebe byl ten chudák úplně vykolejený." Oznámila jsem jí.

   Ještě chvíli jsme se takhle dohadovaly, než nám přinesli špagety. Naštěstí nám je už nepřinesl ten kluk, ale nějaká blondýna. S Ell jsme se pustily do špaget s plnou vervou. Musely jsme vypadat, jako bychom rok nejedly. Po jídle jsme si ještě povídaly a došlo na mou hádku s mamkou.

„A kvůli čemu jste se vůbec pohádaly?" Ptala se Ell.

„Alex volal k nám domů a zrovna to zvedla mamka. Víš spoustě lidí je nesympatický, kvůli jeho arogantnímu tónu ale přitom je to ten nejhodnější člověk, kterého znám... Jen co jsem s ním dotelefonovala, chtěla mamka vědět kdo to byl. Jen co jsem jí řekla, že je to můj přítel a že ho miluju, vmetla mi do tváře, že se jí vůbec nelíbí, a že to není můj typ kluka. Potom řekla, že Christopher se jí zdál milý a byl by pro mě prý určitě lepší partie. To už jsem nevydržela a vmetla jí do tváře úplně všechno. Od pokusu o znásilnění až po Alexe."

„Z toho Chrise se vyklubal pěknej hajzl, to ti teda povím. Ale Alex musí být sympaťák. Já vždycky tušila, že si jednou najdeš takového toho záhadného kluka. Jako, nejsme ve filmu, aby tu pobíhali bad boyové a zamilovávali se do hodných holek, a pak se kvůli ní změní. Však ty víš, jak to myslím." Usmála se na mě.