Ojedinělí

25. Kapitola

   Poté, co mě Lucas mlčky odvezl zpátky domů jsem si zalezla do pokoje a zachumlala se do postele. Neměla jsem na nic a na nikoho náladu. Byla jsem vyděšená sama sebou, a to není zrovna pocit, který by mi dělal dobře. Cítila jsem se opravdu příšerně. Nejen, že jsem se opět vymkla vlastní kontrole a v hlavě mluvila s pravděpodobně imaginárním Alexem, ale ke všemu tomu jsem ještě nehorázně vyděsila Lucase, který se mnou po tom všem už nejspíš nikdy nepromluví. Jenže já Lucase potřebuju. Potřebuju ho, protože mi pomáhá zapomenout na Alexe. Vím, že je to ošklivé a strašně moc sobecké, ale je to tak. Musím se s ním ještě jednou sejít a vše mu nějak vysvětlit. Stejně to skončí tak, že si vymyslím nějakou výmluvu a budu doufat, že je dost hloupý na to, aby mi na ní skočil. Nebo mu zkrátka řekneš pravdu. Našeptával mi ten protivný vnitřní hlásek, který máme zajisté všichni. Jenže to je ten problém, nemůžu mu říct pravdu. Ne takovou, jakou si zaslouží.

   Nevím, co se se mnou přes noc stalo, ale ráno jsem se probudila plná elánu a se spoustou energie. Byl první srpnový den a já se rozhodla začít něco dělat. Řekla jsem si, že už nechci být ta smutná Chantelle závislá na svém bývalém klukovi, aby mě přišel zachránit pokaždé, když se mé schopnosti projeví. Nechci si být nejistá ničím a v ničem. Rozhodla jsem se, že první věc na mém seznamu bude promluvit si s Marcusem. 

   Vešla jsem celá nadšená do kuchyně a vzala si své oblíbené kuličky do mléka. Mamka se na mě stále dívala trochu nejistě. Chyběl mi tu Jimmy. Ten jediný věděl o co jde. Ten jediný mě momentálně mohl pochopit. Hlasitě jsem si povzdechla a posadila se s plnou miskou ke stolu přímo naproti mamce.

„Mami, tak už se mnou mluv. Musíš se mnou mluvit!"

„Tak mi řekni, co se stalo v tom obýváku... Nebyla to obyčejná bouřka Chantelle, zase tak hloupá nejsem a ať už to bylo cokoli chci to vědět."

„Řeknu ti to, až bude vhodná chvíle. Slibuju."

„Kdy ale bude vhodná chvíle..?" Říkala to tak zoufale, že jsem měla chuť jí to všechno vyklopit už teď. Jenže to nejde. Potřebuju psychickou podporu až jí to budu říkat a vím, kdo přesně pomůže.

   Došla jsem k pevné lince a vytočila Marcusovo číslo. Nezbývalo mi nic, než doufat, že to zvedne. Zazvonilo to asi pětkrát, než to konečně zvedl.

„Ahoj, to jsem já Chantelle."

„Jé, ahoj Chantelle. Co potřebuješ?" Ozval se Marcus. Zněl tak šťastně.

„Potřebovala bych se s tebou sejít a něco probrat." Šla jsem rovnou k věci.

„Určitě. Co bych pro tebe neudělal. Stačí říct kdy a kde."

„Bydlím v Bostonu, tak jestli by ti nevadilo sem zajet a já bych na tebe počkala na nádraží."

„Jo dobře. Tak zítra dopoledne, ještě ti zavolám v kolik tam budu."

Ještě jsme se rozloučili a já položila sluchátko. Otočila jsem se a zjistila, že moje máma celou dobu stála za mnou a poslouchala. „Kdo to byl Chantelle?" Zeptala se zvědavě.

„To se brzy dozvíš..." Usmála jsem se na ní. „Čekej hosta na zítřejší večeři."

„Cože? Chantelle, jestli je to Alex..."

„Ne mami, není to Alex. Pro jednou to má co dělat s tebou a tvým životem."

„To mi nemůžeš říct, koho mi sem přivedeš na večeři?"