Ojedinělí

12. Kapitola

O měsíc později...

   Celá rozlámaná jsem se posadila na tu nepohodlnou a pěkně tvrdou školní židli. Včera jsme měli den specializovaný na boje a já si připadám jako nějaký zombie. Všechno mě bolí a jsem strašně unavená. Najednou mě někdo drcnul do ramene.

„Au, co děláš Matte?"

„No tak promiň. To tě ten včerejšek tak dostal?"

„Jo dostal. Všechno mě příšerně bolí."

„Jak je to možný? Na prvním tréninku jsi přece vyhrála." Zeptal se mě nechápavě Matt.

„To je sice pravda ale ty netušíš jak se Mike vylepšil."

   Před dvěma týdny jsme si museli udělat na bojích dvojce. Samozřejmě jsem ve dvojici s Mikem, který se dostává na hodně vysokou úroveň. Tím ovšem nechci říct, že já ne. Právě naopak, i já se neskutečně rychle zlepšuju. Podíl na tom má moje Ojedinělost, jinak bych patřila mez tu horší polovinu. No, abych to upřesnila. Na bojích jsem nejlepší z našeho ročníku. Hned za mnou, na druhém místě je Mike. Proto mě taky všechno bolí. Vážně mě moc nešetří, ale mě to nevadí. Ano, jsem potom jako chodící mrtvola ale jsem za něj ráda. Když s ním bojuji, tak je to vždy rovnocenný boj ale stejně se bojím, abych mu nějak neublížila. Stále nevím, co všechno dokážu. Stále se mi zdá ten sen, který mě tak trápí. Od toho incidentu s Alexem o tom musím přemýšlet ještě víc. Jsem si stoprocentně jistá, že o tom Alex ví víc než já. Chci se ho na to zeptat, ale pokaždé, když na sebe narazíme, tak hned zmizí. Vyhýbá se mi. Vím to. Jen bych chtěla vědět proč? Co ten sen znamená?

   Do třídy vešel učitel a začal s výukou. Bože, jak já nesnáším tu blbou vampirologii. Celou hodinu jsem tam jen proseděla a koukala z okna. Z toho, co říkal jsem pochytila asi tak jednu desetinu. Stejně říká jen hodně zdlouhavou verzi toho, jak mi to popsal Alex. Bože, zase o něm mluvím! Proč všechno, na co myslím má nějakou spojitost s ním?

   Zanedlouho zazvonilo a já přímo vylétla ze třídy. Zamířila jsem si to ke skříňce, kde jsem nabrala Mollie a šly jsme společně na další hodinu. Dnešek je vážně nejnudnější den. Samozřejmě to není jen dneškem ale všemi úterky. Nemáme žádnou zajímavou hodinu, zato ale máme jen dopolední vyučování.

   Poslední hodina skončila a s Hannah jsme utíkaly na oběd. Mám hlad jako vlk. Celou poslední hodinu mi kručelo v břiše tak nahlas, že se po mě spolužáci otráveně koukali. Jako bych je rušila od výkladu toho starýho páprdy. Pche! To by ale museli toho učitele poslouchat.

   Vzala jsem si tác s jídlem a posadila se na první volné místo, které jsem viděla. Hned vedle mě si sedla i Hannah. Ostatní se k nám nepřidali, jelikož mají o hodinu víc. Začala jsem do sebe cpát špagety, které chutnaly překvapivě dobře. Dávala jsem si k ústům další sousto ale vyrušil mě nějaký křik. S Hannah jsme se na sebe podívaly a otočily se za tím ohlušujícím jekotem. Když jsem spatřila, kdo tento zvuk vydává, musela jsem zakroutit hlavou. Kdo jiný, než Amber. Ječela, dokud na sebe nepřilákala pozornost všech okolo a pak začala svůj srdcervoucí projev.

„Ty se se mnou rozcházíš?!" Zakřičela na Christophera.

„Amber, mohla by ses prosím tě uklidnit a v klidu si sednout?" Ozval se v klidu Chris.

„No to teda nemohla! Co si o sobě vůbec myslíš?! Že mi jako můžeš dát kopačky?! To já. To já jsem ta, která dává kopačky. Takže já. Já se s tebou rozcházím Christophere. JÁ! Stejně nejsi můj typ a v posteli nestojíš za nic! Všichni kluci na téhle škole doufají, že se mnou budou. Sní o mě a představují si, jaké by to se mnou bylo! Ty o tohle všechno teď přijdeš ale mě už je to jedno! Mezi náma je konec Christophere. KONEC!" Ječela Amber přes celou jídelnu. Chris tam stále seděl s klidnou tváří a myslím, že jí tak v polovině přestal poslouchat. Ani se mu nedivím, že se s ní rozešel. Jestli se takhle chovala celou dobu , co spolu byli, no tak potěš. Na druhou stranu to ale byla super podívaná. Všichni se Amber smáli, ale myslím, že ona si nepřipouštěla, že se smějí jí.