Ojedinělí

5.Kapitola

   Ráno mě vzbudilo řinčení budíku na nočním stolku. Nechápala jsem, proč mi zvonil budík v devět ráno, když byla sobota. Zvedla jsem se a šla do kuchyně na snídani. Jen co jsem tam vešla, vzpomněla jsem si, proč byl můj budík nastavený na tak brzy i proč byli všude po kuchyni rozházené moje věci a u dveří stály kufry. U jídelního stolu seděla moje mamka a Christopher. Christopher se na mě uculoval a já věděla, že tenhle den nevypadá moc dobře. Chvíli po mě přiběhl do kuchyně Jimmy a z jeho výrazu bylo jasně poznat, že nechápe o co tu jde. Mamka a Christopher mu to začali vysvětlovat. Musela jsem si dát křupinky Choco abych tenhle den nějak přežila. Sedla jsem si vedle mamky a podívala se na Christophera. 

,,Neříkal jsi, že mě vyzvedneš v deset hodin? Nufungujou ti hodinky, nebo co?!" Zeptala jsem. U druhé věty mě mamka kopla nohou pod stolem. Christopher se jen usmál nad mou otázkou a s klidnou tváří odpověděl.

,,Chtěl jsem tu být dřív. Předpokládal jsem, že se budeš těšit."

,,Tak to jsi předpokládal špatně!" Odsekla jsem.

,,Chantelle!" Okřikla mě mamka.

   Nevěnovala jsem jí pozornost. Sklonila jsem hlavu a začala se ládovat svými nejoblíbenějšími křupinkami.

   Odbila desátá hodina a my vyráželi. Pomáhal mi donést kufry do jeho auta. Já ještě jednou objala mamku s Jimmym. ,,Budeš mi strašně chybět ségra." Když to dořekl, neměl daleko do breku a stejně tak i já. A to jsem si říkala, že nebudu brečet. ,,Ty mě taky Jimmy. Uvidíme se o prázdninách." Ještě jednou jsem ho objala a museli jsme vyrazit. Nasedli jsme do auta a Christopher nastartoval. Jen co jsme byli dostatečně daleko od mamčiného sluchu Christopher mi začal popisovat, co se bude dít.

,,Dobře, teď pojedeme do kampusu Nepřekonatelných. Zapíšeme tě na recepci, kde ti dá Rebecca - naše recepční klíč od tvého pokoje, který budeš sdílet s nějakou spolubydlící, která bude v kampusu také nová. Dneska je poslední den volna. Do kampusu dorazíme asi tak okolo poledne. Půjdeš na pokoj, a v jednu hodinu do jídelny na oběd. Ve tři hodiny se všichni - jak noví, tak starší žáci budou muset odebrat do společenské místnosti, kde vám řeknou co a jak v tomhle roce. Většinou je to úplně stejné jako v předchozích letech ale nikdy nevíš. Jestli máš nějaké otázky, tak se ptej."

   Přemýšlela jsem nad tím, na co se ho zeptat jako první.

,,Co teda Nepřekonatelní vlastně jsou?"

,,Je to skupina lidí, co mají vrozené různé schopnosti, nebo v tvém případě jsou Ojedinělí, kteří své schopnosti vrozené nemají. Však v tom nehledej žádnej rozdíl. Většina Ojedinělých, a to že jich je málo, mají úplně stejné schopnosti jako normální Nepřekonatelní. Někdy se ale také najdou takové výjimky, u kterých se schopnosti hodně liší od těch normálních. A ještě jedna maličkost. Nepřekonatelní slouží hlavně k lovu upírů."

   U poslední věty mi naskočila husí kůže. Začaly se mi v hlavě objevovat různé obrázky upírů z filmů, o kterých jsem si myslela, že jsou jen vymyšlené bytosti. Realita je taková, že je od teď budu lovit. Vybavila jsem si jejich tesáky a znovu mi naskočila husina.

   Nevím, jak dlouho ještě pojedeme, ale vzpomněla jsem si, že jsem zapomněla zavolat Ell. Vůbec se mi nelíbilo, že jí musím lhát o tom, kam jedu na celé čtyři roky, a že se budeme vídat jen o prázdninách. Přece jenom to byla moje nejlepší kamarádka a sdělovaly jsme si úplně všechno. Vídaly jsme se každý den. V našem případě znamenalo hodně dlouho jeden rok. Je to jako věčnost. Bude se mi po ní stýskat mnohem víc než po mamce a to už je co říct, jelikož s mamkou máme velmi dobrý vztah.