Ojedinělí

8. Kapitola

   Seděla jsem v kanceláři paní ředitelky a byla tak nervózní, jako ještě nikdy. Nevím, jaká jsou tady pravidla, ale určitě není povolené násilí mezi studenty. Ani si nejsem jistá, jestli by mě za tohle mohli vyhodit ale asi ne. Pořád ale nevím, kde se to ve mně vzalo. Ta kuráž někoho praštit. Stále nemohu pochopit, jak jsem si mohla nevšimnout, co vůbec, a že vůbec něco dělám. Vážně jsem z toho zmatená. Musela jsem ale na chvíli přerušit tok myšlenek, protože paní ředitelka promluvila. Ani jsem si nevšimla, že vešla do místnosti. 

„Tak tohle jsem od vás vážně nečekala slečno Bakerová. Ještě jednou jsem si zkontrolovala váš záznam z vaší střední školy, abych se ujistila. Dle mého očekávání jsem zjistila, že jste nadprůměrná studentka a nikdy jste neudělala nic proti řádu školy. Proto jsem se rozhodla takhle: Pro tentokrát to přejdu bez povšimnutí. Svou roli v tom má i to, že jste jediná Ojedinělá studentka na téhle škole za posledních pár let. Ale nemyslete si, že budete mít nějaké speciální výhody i nadále. Budu si na vás dávat pozor, a pokud se vyskytne ještě něco podobného, nebo proboha horšího, budu vás muset s lítostí ale s okamžitou platností vyloučit."

   Poděkovala jsem jí a už vstávala ze židle, ale ona ještě pokračovala.

„Jste tu teprve krátce a vypadáte jako velmi milá dívka. Nevím, co vás přivedlo k takovému chování ale doufám, že ať už to bylo cokoli, nebude se to opakovat."

   Ještě jednou jsem jí poděkovala a vyšla ze dveří. Spadl mi obrovský balvan ze srdce. Nadechla jem se a chtěla pokračovat dál ale do něčeho jsem vrazila. Do něčeho pěkně tvrdého. Zvedla jsem pohled a zadívala se do těch úžasně světloulince modrých očí, které jsem viděla před půl hodinou na jevišti a ty samé modré oči mě momentálně připravily o hlas. Pak ale otevřel pusu, což mě opět vrátilo zpět do reality.

„Nestalo se ti nic?" Uchechtl se a v očích se mu odrážel výsměch.

„Ne, nemusíš si dělat starosti. O něco tak měkkého, jako jsi ty bych si ublížit snad ani nemohla." Řekla jsem sametovým hlasem. Na chvíli se zarazil a já si myslela, že skončil, tak jsem se otočila a s triumfálním úsměvem na tváři chtěla odejít. On ale promluvil a můj triumf byl rázem ten tam.

„Pěknej pokus Chantelle, ale nezabral. Vsadím se, žes takhle vypracovaný tělo ještě neviděla."

   Zarazila jsem se a trochu víc zrudla, což mě samozřejmě prozradilo. Zase se začal smát. Na jeho smích jsem začínala být prudce alergická. Naštěstí už to dál nerozváděl a odešel do kanceláře paní ředitelky. Co si o sobě vůbec myslí? Už teď ho nesnáším, a to jsem s ním mluvila jen jednou. Co bude až ho budu potkávat ve škole? Radši nevědět.Odešla jsem s nasupeným výrazem na chodbu, kde na mě už čekala Mollie. 

„Tak co? Řekni, že tě nevyhodili Chantelle. Musela bych mít pak nějakou jinou spolubydlící a to by bylo děsný. Na tebe už jsem zvyklá a při mojí smůle bych schytala někoho jako je ta mrcha Amber."

„Neboj se, nevyrazili mě. Všechno je v pohodě. Jen jsem narazila na toho Alexe. To je takovej... Musela bych ho zabít."

„Jo, mě se taky nelíbí. Nemám ráda takovéhle egoistické borečky. Co si o sobě sakra myslí?! Že když je nejsilnější Ojedinělý jednadvacátého století, tak je to nějaký suprman? No to teda ne."

„Mollie, měla by ses mezi větama nadechovat."

   Upozornila jsem ji na to jen z čistě přátelských vztahů, jelikož bylo velmi zajímavé jí pozorovat, jak rudne v obličeji a zrychluje své mluvení mnohem víc, aby stihla říct mnohem víc až do té konečné dávky kyslíku, která v ní ještě přebývá.