Ojedinělí

17. Kapitola

   Pomalu jsem se začínala probírat. Oči jsem měla však stále zavřené. Vychutnávala jsem si ten pocit, kdy můžu snít. Je mi totiž jasné, že až otevřu oči, budu muset čelit realitě. Té hnusné a bolestivé realitě. Kdybych si mohla vybrat, nechala bych oči zavřené už napořád.

   Alex se vedle mě pohnul a já na sobě pocítila jeho pohled. Otevřela jsem oči a začala si přivykat na ostré paprsky světla ozařující Alexův pokoj. Podívala jsem se na Alexe, který na mě upíral ten svůj nádherný pohled. Lehce se na mě usmíval a já věděla, že chce vědět, co se včera stalo. Jen nevím, zda jsem já připravená to někomu říct. Nechci, aby se na mě potom díval jinak.

„Zajdeme si na snídani?" Zeptal se mě Alex. Já si ale nebyla moc jistá, zda je to dobrý nápad.

„No, víš, já ani moc hlad nemám a... Nemám tu ani žádné oblečení."

„Chantelle. Jíst musíš. Poslední dobou jsem tě neviděl jíst skoro nic a oblečení si můžeš půjčit ode mě." Na tohle už jsem nemohla nic namítat.

„Dobře." Usmála jsem se na něj.

„Ve skříni jsou nějaké tepláky a vem si i tričko."

   Přikývla jsem a vydala se ke skříni. Vytáhla jsem si šedé tepláky a nějaké černé tričko s krátkým rukávem. Natáhla jsem na sebe tepláky a potom se otočila zády k Alexovi.

„Nekoukej." Nařídila jsem mu. On nade mnou jen zakroutil hlavou a odešel do koupelny. Navlékla jsem si to jeho černé tričko, které mi bylo samozřejmě docela velké. U tepláků jsem to neřešila, ty měly šňůrku, díky které jsem si je zavázala ale to tričko na mě docela dost viselo.

   Alex vyšel z koupelny, už také oblečený. Na něm to oblečení samozřejmě neviselo. Ba naopak. Slušelo mu to, ostatně jako vždycky. 

   Došel ke mně a položil své ruce na můj pas. „Hezký tričko. Kde jen jsem ho viděl?" Zašeptal mi se smíchem do ucha. Chtěla jsem ho ze srandy praštit pěstí do ramene. On ale zachytil mou ruku v letu a dal si jí za krk. Druhou rukou, která se stále nacházela okolo mého pasu, si mě přitáhl blíž a vlepil mi rychlou pusu. Potom mě vzal za ruku a táhl mě ke dveřím.

   Seděli jsme v hale a čekali, až k nám přijde obsluha, abychom si mohli objednat. Okolo nás seděla spousta dalších lidí, co už snídali, nebo také čekali na obsluhu.

   Po chvíli k nám přicupitala menší blondýnka. Stále si psala něco do zápisníčku.

„Co to bude?" Zeptala se a konečně se na nás podívala. Nejdřív se koukla na Alexe a zrudla. Pak se podívala na mě a zrudla ještě víc. Vyděšeně si mě prohlížela a já se jí ani nemohla divit. Po tom mém včerejším výstupu se jí opravdu nedivím. Kdyby se to stalo mě, tak bych byla taky trochu vedle. 

   Alexovi asi konečně došlo, kdo to je a překvapením vykulil oči. Mě se ale tímhle náhodným setkáním vrátily naprosto živě vzpomínky na včerejší večer. Měla jsem před očima stále ten Christopherův pohled. Jeho tělo na mém a chtělo se mi zvracet. Zvracet a brečet. Zvedla jsem se od stolu a utekla.

   Doběhla jsem do Alexova pokoje, sedla si a opřela se zády o postel. Slzy se mi kutálely po tvářích a já to nemohla nijak zastavit. Slyšela jsem jak někdo vešel do pokoje. Nemusela jsem se ani dívat, abych věděla, že je to Alex. Přešel ke mně a sedl si. Objal mě okolo ramen a přitáhl si mě do svého objetí. Zachumlala jsem svůj obličej do jeho trička a rozbrečela se ještě víc.