Ojedinělí

15. Kapitola

   Vzbudila jsem se a zjistila, že nejsem u sebe v pokoji. Zděšeně jsem se rozhlížela okolo a mé oči bloudili po neznámém pokoji. Pokojem se ozvalo hlasité zachrápání a já leknutím doslova nadskočila. Okolo mého pasu se ovinula ruka a přitáhla si mě blíž. Otočila jsem se, abych se podívala vedle koho to ležím a na chvíli se mi ulevilo, že je to někdo koho znám. O vteřinu později se mi ale vrátily události včerejšího večera a já se opět cítila jako několikrát vyždímaný hadr. Vytěsnila jsem to z mysli a řekla si, že na to budu moct myslet později. Dnes je přece předposlední den, kdy se učíme.

   Rychle jsem šlehla očima po budíku, který ukazoval 8:30. Sakra! To není moc dobré. To není vůbec dobré. Škola začíná v 8:00. Vymanila jsem se z Alexova objetí a vylezla z postele.

„Alexi! Vstávej. Zaspali jsme." Jen něco zamručel a klidně spal dál.

„Alexandere Cartere, okamžitě zvedni tu svojí prdel z postele!" Teď už se s rychlostí Ojedinělého posadil a s vytřeštěnýma očima koukal všude kolem.

„Co je ženská bláznivá?! Jsem si myslel, že je nějaká podělaná vampíří apokalypsa, či co." Koukal na mě jako na blázna.

„Zaspali jsme ty blbečku. Půl hodiny chápeš?"

„Jejda." Opravdu řekl to, co si myslím, že řekl? Jejda?

   Naše pohledy se setkali a my propukli v záchvat smíchu. Smáli jsme se docela dlouho ale bylo to super. Cítila jsem se skoro jako ten den, co jsme byli spoutaní a zjistili jsme, že se spolu dokážeme normálně bavit. Než se ovšem dozvěděl o tom snu. Na to jsem teď ale nechtěla myslet.

„Řekla bych, že první hodinu už asi nestihneme." Vypustila jsem ze sebe v návalu smíchu. Alex se taky smál ale pak najednou přestal. Nechápavě jsem se dívala do jeho teď už vážných očí.

„Chantelle... Chtěl bych se ti strašně moc omluvit. Nejen za to, jak jsem se k tobě zachoval a choval od té doby, co jsem věděl o tom snu ale i za to, jak jsem se k tobě choval na začátku. Choval jsem se jako namyšlenej idiot. Chtěl jsem vypadat sebejistě a jak si sama řekla – byl jsem strašně egoistický. Tím nechci říct, že teď nejsem..." Potutelně se zasmál. ,,Líbí se mi v lidech vyvolávat pocit, že jsem na vyšší úrovni než oni. Baví mě chovat se jako největší boss. Nechci přímo aby se mě báli ale líbí se mi, jak se mi podřizují a mají ze mě respekt. Chovat se jako největší kretén má svoje výhody víš? A když jsi k tomu všemu ještě Ojedinělý? Je to přímo boží pocit."

   Musela jsem ho zastavit. 

„Alexi, zastav. Děkuju ti, že se mi omlouváš a tvou omluvu přijímám. Tvé chování bylo sice trochu přehnané pokud jde o mě a ten sen. A ano choval ses jako kretén ale já se k tobě taky nechovala moc hezky. Ale přestaň se tady popisovat za toho největšího egoistického krypla. Popisuješ se jako kdybys popisoval Amber proboha!"

   Nevěřícně na mě koukal, jako bych byla snad první člověk, který mu kdy něco podobného řekl. Já ale rozhodně nebyla u konce.

„Vím, jak se chováš před ostatními a jsem ráda, že se přede mnou chováš normálně a na nic si nehraješ. Nevím, proč se před lidmi chováš tak, jak se chováš ale podle mě za tím bude něco víc. Něco, co skrýváš. Možná se za to stydíš. Někdo ti v minulosti ublížil a ty ses uzavřel. Skrýváš své city před ostatními aby tě nemohli nějak zranit. Nemám pravdu?"