Ojedinělí

21. Kapitola

   Nemohla jsem tomu uvěřit. Opravdu je možné, aby byl mým otcem Marcus? TEN Marcus?! Marcus, kterého jsme s Alexem dostali ze spárů mého nebiologického otce? Marcus, upír?

„Mami a on opravdu neví, že jsem jeho dcera?" Musela jsem se ještě jednou ujistit.

„Ne Chantelle, opravdu to neví. Od té doby, co jsem ho opustila jsem ho neviděla. Nikdy se mi neozval. Ze začátku se mi to zdálo divné, ale říkala jsem si, že si šel za svým snem. Přála jsem mu to. Stále mu přeji jen to nejlepší a doufám, že se má dobře."

„Ufff. Mami, já už si asi půjdu lehnout. Potřebuju to nějak vstřebat."

,,Já tě chápu Chnatelle, jen mi prosím slib, že neuděláš žádnou hloupost. To, že Jonathan není tvůj otec neznamená, že tě neměl rád."

   Kdybys tak věděla. Pomyslela jsem si. Samozřejmě jsem jí nemohla říct pravdu. Věnovala jsem jí chabý úsměv a šla do svého pokoje. Pomalu jsem se loudala po schodech nahoru a všimla si, že dveře od mého pokoje jsou pootevřené. Z pokoje vycházelo světlo. Nevěděla jsem, co čekat ale byla jsem připravená kdykoli zaútočit. Potichu jsem otevřela a vešla. Na posteli naštěstí neseděl nikdo jiný, ne můj bratr.

„Co tu děláš? Ty nejsi u sebe?" Zeptala jsem se.

„Já už nejsem malej Chantelle. Myslíš si, že mi nedošlo co se tady děje? U tvého rozhovoru s mamkou jsem nesměl být a..." Dostala jsem strach, že by mohl tušit pravdu o tom, kde jsem celý rok byla.

„A slyšel jsem to. Promiň, ale prostě mi to nedalo. Potřebuju vědět. Co se tady sakra děje. Je mi jasný, že jsi neodjela kvůli tomu, že jsi skvělá studentka. Tímhle možná oblbneš mámu, ale mě ne. Navíc kdyby v tom nebylo něco divného, co by bylo potom tohle..."

   Dořekl to a vytáhl zpoza zad jeden z mých dřevěných kolíků. Nezmohla jsem se na slovo. Stála jsem tam jako přikovaná a vůbec netušila, jak se v téhle situaci zachovat. Ve škole nás vůbec nepřipravovali na to, jak řešit jednu z těhle věcí a já byla momentálně v koncích.

„Chnatelle, jsi v pohodě? Nějak jsi zbledla." Ozval se Jimmy.

   S pohledem upřeným do jeho očí jsem přešla místnost a posadila se vedle něj na postel. Vůbec jsem nevěděla, jak začít.

„Jimmy já – já nevím, jestli ti to můžu říct. Když ti to neřeknu, budeš mě nenávidět. Pokud ti to ale řeknu, budeš v nebezpečí. Nikdy to už nebude jako dřív. O spoustě věcí změníš názor. Budeš se koukat jinak na svět. Hlavně tě ale prosím, nesmíš to nikdy nikomu říct, hlavně mamka se o tom nesmí nic dozvědět."

„Chantelle, nedělej z toho vědu. Nemůže to být nic tak hrozného a pokud ti o to opravdu tolik jde, tak ti můžu slíbit, že jsem jako vrba." Usmál se na mě.

„To právě nevím, jestli z toho nemám dělat vědu." Zasmála jsem se nervózně. „Víš, jak jsem minulý rok odjížděla s Christopherem, vůbec jsem nevěděla, co mě čeká. Pár nejdůležitějších věcí mi řekl v autě ale ostatní jsem si musela zažít sama. Oznámil mi, že jsem Ojedinělá, což je opravdu vzácný druh lovce upírů. Ano upírů. Jediná na celé škole s tímhle darem... Potom ale vyšlo najevo, že jsem ještě mnohem víc. Jak praví legenda, zrodí se jedna Ojedinělá osoba, která bude mít sen a nesčetně moc schopností. Pokud nenajde svou spřízněnou duši, nenaučí se své schopnosti ovládat a přikloní se na stranu temna. Pokud ji ale najde, bude mít šanci udržet se na světle. Zjistila jsem, že já jsem TA Ojedinělá..."