Ojedinělí

26. Kapitola

Vůbec jsem nevěděla, jak se v takovouhle chvíli zachovat. Tohle nás ve škole neučili a mě ani ve snu nenapadlo, že by se něco takového opravdu mohlo stát. Stála jsem jako opařená a nemohla se hnout. Nemůžu zapřít, že jsem překvapená. Nikdy jsem snad nebyla překvapená více, než v tenhle okamžik. Lucas je Nepřekonatelný. Nechápu, že jsme to jeden na druhém nepoznali. Spíš nechápu, jak on to nemohl poznat na mně, když jsem udělala ten vír, a tak. A já mu chtěla nalhávat něco o tom, co se stalo na louce. Myslím,že jsem ušetřena lží a podvádění.

„Ty jsi Nepřekonatelný?" Ani nevím, proč jsem se zeptala, když je to naprosto očividné, ale nutkání něco říct bylo silnější, než já, a tak jsem plácla první věc, která mi vstanula na mysli.

„Jo, a ty taky..."Odmlčel se.

„Jsem spíš Ojedinělá, ale to je teď asi ta poslední věc, kterou bychom měli řešit."

„Taky si myslím. Nechápu, jak je možné, že jsme to na sobě nepoznali. Myslel jsem si, že s tebou není něco v pořádku. Obzvlášť potom, co se stalo minule, ale tohle jsem opravdu nečekal."

„To ani já. Ještě donedávna jsem neměla žádné schopnosti, a jen, co začnou prázdniny, tak se mi jich objeví kopa." Uchechtla jsem se.

„Ehm."Odkašlal si Lucasův parťák, aby na sebe nenápadně upozornil.

„Chantelle, tohle je můj kámoš Ian. Chodíme spolu na lovy." Prohodil Lucas.

„Těší mě Iane." Potřásla jsem si s ním rukou. „Pořád jsem na vás, ale naštvaná, že jste mi zabili toho upíra. Měl pro mě nějaký vzkaz od Jonathana, a já teď kvůli vám vůbec nevím, o co šlo."

„Promiň, chtěli jsme jen pomoct. Nevěděli jsme, že je to někdo důležitý. "Řekl Lucas výmluvně. „A kdo je vůbec Jonathan?" Otázal se.

„Býval to můj táta... Nechci o tom mluvit." Odpověděla jsem a otočila se k odchodu. „Je už pozdě a zítra mám něco hodně důležitého, tak půjdu domů. Uvidíme se, Lucasi?" Zeptala jsem se dotyčného, který jen přikyvoval hlavou, nevěřící, že se opravdu stalo to,co se stalo.

Následující den ráno jsem se probudila celá nesvá. Při pomyšlení na nadcházející události jsem se opravdu necítila moc dobře. Opravdu jsem se na Marcuse těšila. Zároveň jsem ale pociťovala známé chvění v břiše ze strachu, jak na to celé zareaguje mamka. Přeci jen to pro ní bude šok. A to nemyslím jen setkání s Marcusem po tolika letech, ale i zjištění pravdy o její dceři.

Zašla jsem do koupelny, kde jsem ze sebe shodila oblečení ze včera, ve kterém jsem šla spát, protože jsem přišla tak unavená, že jsem se nestihla svléknout, natož vysprchovat. Vlezla jsem si do sprchy a smyla ze sebe špínu včerejšího večera a snad i trochu té nepříjemné nervozity. Už osprchovaná jsem se osušila a natáhla na sebe obyčejné modré džíny s děravými koleny a opět Alexovo tričko. Vím, že bych se ho měla spíš zbavit, ale zkrátka a dobře mi dodává pocit bezpečí a klidu. Na obličej jsem nanesla trochu pudru a řasenky a vydala se do kuchyně na snídani. Umírala jsem hlady.

Začala jsem se cpát toasty, když začal zvonit telefon. Odběhla jsem od stolu a zvedla ho. Volal Marcus.

„Už jsem čekala, kdy zavoláš." Řekla jsem zvesela.

„Zníš nějak vesele, Chantelle. To se na mě tolik těšíš?" Zasmál se do sluchátka.

„Jasně, že se na tebe těším. Musím ti říct hodně věcí. V kolik přijedeš?" Optala jsem se.