Ojedinělí

19. Kapitola

Stála jsem jako opařená a nevěřila svým vlastím očím. Opravdu přede mnou stojí můj otec? Alex poznal, že je něco špatně. V podporujícím gestu stiskl mou ruku, ale nijak moc to nepomáhalo. Probral mě až hlas mého otce.

„Těší mě, že vás poznávám... Jmenuji se Jonathan Baker a tohle je můj syn Felix, ale to zajisté víte." Usmál se na nás, a kdybych nevěděla, kdo to je a co provádí, řekla bych, že je to naprosto milý chlapík.

Podívala jsem se Alexovi do očí. Vím, že mu došlo, kdo je tenhle chlap stojící před námi, není hloupý. Je to docela komické. Normálně se jde kluk představit otci své přítelkyně v trochu jiných podmínkách ale mohli bychom mít my něco normálního?

„Já jsem Chantelle a tohle je Alex, můj přítel." Při slovu přítel se Alex celý napnul a posléze se na mě usmál.

Své příjmení jsem mu neřekla. Nechci, aby otec zjistil kdo jsem, alespoň dokud na to nepřijde, nebo mu to sama neřeknu.

„Posaďte se. Zavolám sekretářku, ať nám přinese kávu a popovídáme si."

Sedli jsme si s Alexem na černý kožený gauč a Felix s mým otcem seděli naproti nám. Alex mě stále držel za ruku. Byli tu dvě možnosti, co bych pravděpodobně udělala, kdyby mě pustil. Buď bych mu strašně vynadala, nebo bych ho vzala něčím po hlavě. Jo, ta druhá možnost je lepší.

„Tak mi o sobě něco řekněte vy dva." Usmál se na nás.

„Jsme Ojedinělí. Což je jediná věc, která vás zajímá." Prohodil Alex.

„Váš přítel je docela arogantní jak vidím. Nemám pravdu?"

„Ne. To teda nemáte. A jděte k věci. Co chcete opravdu vědět?" Obořila jsem se na něj.

„Chci vědět něco o vašem dětství. Hodně to totiž vypoví o vaší Ojedinělosti. Jak je možné, že zrovna vy dva jste Ojedinělí. Proč je jich tak málo? Proč je těch vyvolených jen tak málo? Proč by například Felix nemohl patřit k vám, Ojedinělým? Zkoušel jsem na pár dědicích dělat pokusy a učinit je tak Ojedinělými ale nepodařilo se. Dokonce jsem zkoušel udělat, takového, který bude nejmocnější ze všech. Jak praví proroctví, zdál by se mu sen a stal by se spásou celého lidstva. Pod mým velením z něj mohl být multifunkční zabiják. Byl by naše zbraň proti upírům."

„To jsou otázky na kterém vám nejsme schopní odpovědět." Řekla jsem mu na rovinu. Zděšena tím, co jsem se právě dozvěděla. Začala jsem se pomalu třást a Alex mě objal kolem ramen. Zbývalo málo a vrhl by se po mém otci.

„Tak mluvte o tom dětství sakra!" Zakřičel na nás.

„Omluvte ho, je minulostí přímo posedlý." Ozval se zničeho nic Felix.

„Dobrá tedy. Můj otec byl sebestředný hajzl, který nás opustil, když jsme byli s bráchou malí. Zbyla nám jen mamka, která to zvládla přímo bravurně a dělá, co může, aby se o nás postarala. Máme se dobře. Od té doby co odešel je nám podstatně líp, než když byl s námi. Můj otec byl zrůda a já vždy doufala, že ho už nikdy nebudu muset potkat. Dělal strašné věci a jediné, co mi po něm zbylo je jizva. A břímě, které si ponesu až do konce života." Vychrlila jsem na jedno nadechnutí a všichni v místnosti na mě koukali s vytřeštěnýma očima.

„To muselo být pro tebe a tvou rodinu strašné, když vás takhle opustil. Jaký to musel být strašný člověk, když dokázal vztáhnout ruku na dítě. A jak jsi říkala, že jsi doufala, že ho už nikdy nepotkáš.... Potkala jsi ho někdy?"