Ojedinělí

6. Kapitola

„Ahoj, já jsem Mollie Hunterová. Jsem Dědička a jméno Hunter se u nás v rodině dědí z generace na generaci. Už když jsem šla do první třídy, tak jsem věděla, že až mi bude šestnáct, tak sem půjdu. Mamka mě dokonce občas brala na hřbitov a do klubů, kde se normálně upíři scházejí. Jak sis už určitě všimla, podle vzhledu mého oblečení a tohohle pokoje, tak momentálně ujíždím na kombinaci černé s růžovou. Doufám, že ti to nebude vadit. Já jsem tady nová, tak jsem nevěděla, jak to tady chodí ale dovolili mi to tady předělat, tak jak se mi to líbí. Promiň, melu pátý přes devátý a jsem strašně upovídaná, tak mi řekni něco o sobě."

   Super, jsem na pokoji s tou nejupovídanější holkou, jakou jsem kdy potkala. Alespoň mám jistotu, že se tady nebudu nudit. Jsem tak neskutečně ráda, že jsem na pokoji s Mollie a ne nějakou nafrněnou holkou, která by si pořád jen hrála před zrcadlem.  Usmála jsem se na ní a začala.

„Čau, já jsem Chantelle Bakerová. Jsem tady taky nová. Co se týče toho pokoje, tak mi to vadit nebude. Sice na kombinaci černé s růžovou neujíždím jako ty, ale je to tady pěkné. Myslím, že si budeme skvěle rozumět i když nejsem asi tak upovídaná jako ty ale nikdy nevíš... Jo a musím tě upozornit, že mám trochu nevymáchanou pusu."

   Teď už jsem se tu cítila dobře. Myslím, že se naučím žít s touhle holkou i s tímhle pokojem. Když jsem sem jela nevěděla jsem, že se mi tady zalíbí tak rychle.

„Ty už máš vybaleno? Jak dlouho tu jsi?" Zeptala jsem se.

„No, přijela jsem sem minulou sobotu, a minulý pátek jsem poprvé narazila na Andrewa ve své bývalé škole. Řekl mi, že jsem Dědička, což jsem samozřejmě věděla už dávno...  V pátek večer mi přišel říct všechny ty věci, které musejí říkat všem a v sobotu mě zavezl sem. Že je strašně hezkej? Když jsem ho viděla na naší škole, myslela jsem si, že je to novej student a byla jsem z něho nadšená. Když jsem potom ale zjistila pravdu, tak mě to trochu zklamalo. Jak jsi ho poznala ty?"

„Mě to vlastně přijel oznámit Christopher, a taky jsem na něj narazila ve škole. Zrovna jedna taková holka, která mě nemá zrovna v lásce řekla jednomu klukovi, Josephovi, že ho miluju. Naštvala jsem se na ní, protože bych to pak s ním musela řešit a šla ke skříňce. Vrazila jsem do něj a přesně jako ty jsem si řekla, že je to určitě nějaký nový pěkný kluk. Potom jsem šly s kamarádkou na autobus a ona měla vizi o tom klukovi, o kterém jsem jí nic neřekla. Viděla, že bude u nás doma na mé oslavě šestnáctých narozenin, a že mi řekne nějakou ne moc dobrou věc. Tak jsem se připravovala na nejhorší ale to, co jsem se dozvěděla nebylo ani zdaleka tak špatné jako to, že to není nový student naší školy."

Na konci jsem se usmála, protože jsem to samozřejmě nemyslela vážně. Mollie se na mě zaraženě koukala a bylo jasné že je z něčeho překvapená.

„Počkej... Když za tebou přijel Christopher, tak to znamená, že ty jsi ten případ, na který všichni tak dlouho čekali? To ty jsi ta nová a jediná Ojedinělá na téhle škole?" Pořád se na mě koukala jako na zjevení.

„Jo, tedy asi jo. Nebo mi to alespoň takhle řekl. I když pořád nevím přesně, co to znamená. Ale jediná Ojedinělá? To není možné. Říkal sice, že je to vzácné ale ne až takhle. To nejde."

„Ale jasně že to jde. Je to úžasné. Jediná Ojedinělá, co tu je a je se mnou na pokoji. No to je úžasné. Znamená to, že jsi tu schopnost nezdědila, jako všichni lidi tady na škole, ale že TY jsi vyvolená. Jsi vzácnost. Sice se moc moc často nestává, že by měli Ojedinělí jiné schopnosti, než my Dědicové ale občas se to přece jen stát může. Moje mamka znala jednu holku, která byla Ojedinělá. Mysklím, že se jmenovala Amanda a ta měla větší sílu, než ten nejsilnější Dědic na světě."