Ojedinělí

18. Kapitola

   Ráno jsem se probudila s úplně novou energií a zápalem. Rozhodla jsem se, že už bylo dost promarněného času, a tak už bylo na čase začít se porozhlížet. Potřebuju nutně zjistit, kde se nachází institut Nepřekonatelných. Jediné, co vím je, že by to mělo být někde ve Francii, což mi teda rozhodně nijak nepomáhá.

   Alex spokojeně pochrupoval a mě bylo líto ho budit. Vtáhla jsem ze svého kufru spodní prádlo, džíny a mikinu a zamířila s tím do koupelny, kde jsem si vyčistila zuby a navlékla to na sebe. Potichu jsem se plížila pokojem, abych Alexe neprobudila a na papír naškrábala vzkaz, že jsem šla ven aby neměl strach. Potom už jsem si jen nazula své ošoupané conversky a potichu za sebou zavřela dveře.

   Vyšla jsem z motelu a vydala se stejnou cestou, kterou jsme šli včera večer s Alexem. Došla jsem do středu Paříže a konečně se začala alespoň trochu orientovat. Do očí mě udeřila malá kavárna přímo naproti mně. Samozřejmě jsem neodolala. Kafe si dám vždycky ráda. Vešla jsem tedy dovnitř a pořádně se rozhlédla. Vypadalo to tu útulně a měli to moc hezky zařízené. Byla tu jen hrstka stolů ale bohatě to stačilo. Stejně si většina lidí kávu odnesla na cestu a moc se tu nezdržovala. Na zdech byly pověšené obrazy lidí, které jsem opravdu neznala a jako ve včerejší restauraci zde byla spousta květin. Byla jsem natolik unesená interiérem téhle kavárny, že jsem si ani nevšimla, že fronta přede mnou uplynula a já jsem na řadě. 

„Dobrý den. Dám si latté a jeden borůvkový koláč." Usmála jsem se upřímně na postarší paní za pultem, která vypadala opravdu mile.

„Jistě zlatíčko. S sebou nebo tady?"

„S sebou."

   S kávou a sáčkem s koláčem v ruce jsem se vydala ven. Až teď jsem si uvědomila, že vůbec nevím, kde a jak hledat. Došlo mi, že vůbec nebude jednoduché najít ten institut. Je to utajené místo a já pochybuju, že v nějakém průvodci Francií bude institut Nepřekonatelných. Stejně tak, kdybych se někoho zeptala, jestli o tom něco neví, koukal by se na mě jako na blázna. Jak jsem tak přemýšlela, ani jsem si nevšimla kluka zabraného do mobilu přede mnou a tak nějak jsem do něho vrazila. Nebo on do mě? Těžko říct.

„Strašně se omlouvám. Nekoukal jsem na cestu. Promiň." Usmál se na mě omluvně ten kluk. Vypadal docela sympaticky.

„To je v pohodě. Vážně se nemusíš omlouvat. Taky jsem nekoukala na cestu, takže na tom mám vlastně taky svůj podíl viny." Usmála jsem se na něj na oplátku já.

„No, jak ale vidím, tvoje kafe a snídaně na tom očividně moc dobře nedopadla. Smím tě pozvat na snídani? Jako takovou omluvu za to, že jsem tě srazil?"

   Než to řekl, tak jsem si ani neuvědomovala, že jsem svou snídani upustila na zem. Nad tím pozváním jsem ale musela chvíli přemýšlet. Mám, nebo nemám jít. Na jednu stranu je to kluk, kterého vůbec neznám. Na druhou vypadá sympaticky a Alex by se přece nenaštval jen kvůli tomu, že jsem šla na takovou ,,omluvnou" snídani ne? Nakonec jsem tedy přikývla.

„Dobře. Půjdu s tebou ale jen na chvíli. Potřebuju něco nutně zařídit."

   Seděli jsme zase v nějaké pro mě nové kavárně a čekali na obsluhu. Náhle jsem na sobě ucítila zkoumavý pohled. Otočila jsem se a podívala jsem se na toho kluka, co seděl přede mnou.

„Na co koukáš?" Zeptala jsem se ho, čímž jsem ho očividně pobavila.

„Jak se jmenuješ?" Zeptal se mě na oplátku on.