Ojedinělí

20. Kapitola

   Z mého úžasného snu dokazujíc mi, že jsem Ojedinělá víc, než ostatní Ojedinělí mě probudily nějaké zvuky ozývající se odněkud z pokoje. Pomalu jsem otevřela oči a posadila se na posteli. Mé oči si přivykly světlu v místnosti a můj pohled spočinul na Alexovi. Na zemi ležely oba naše kufry a už byly do půlky plné naším oblečením. Nechápala jsem, co dělá. Vždyť jsme tu měli zůstat ještě týden.

„Alexi? Co se děje." Byl zabraný do svých myšlenek, a proto při mých slovech doslova nadskočil. Viděla jsem v jeho očích něco, co mi až nebezpečně připomínalo TU noc. Noc, kdy jsem otevřela dveře od jeho koupelny, on seděl na posteli a po tvářích mu stékaly slzy. Teď ale nebrečel. Přesto jsem v jeho očích zahlédla strach. Přestal s balením a přisedl si vedle mě na postel. Povzdychl si.

„Včera večer mi volal bratr. Něco se děje Chantelle. Požádal mě, abych přijel co nejdříve domů. Pochop, je to poprvé, co po mě můj bratr něco žádá. Muselo stát něco špatného. A já tě tu nenechám samotnou, pojedeš domů. Tvoje rodina bude šťastná, že tě vidí." Vzala jsem ho za ruku a podívala se mu do očí.

„To je v pořádku. Jen mi slib, že se ti nic nestane a že se brzy vrátíš. Tady je moje adresa." Popadla jsem rychle papírek s tužkou a naškrábala na něj naší adresu. „Až budeš doma se vším hotový, tak přijeď. Mamka i Jeremmy si tě oblíbí."

„Slibuju, že určitě přijedu. Nemělo by to být déle jak na týden. Budu se snažit vyřešit to co nejdřív a co nejrychleji za tebou přijet. Budeme si volat, jo? Tady je moje číslo." Vzal si ode mě propisku a napsal mi své číslo na ruku. Nezapomněl k tomu přikreslit srdíčka. Vzhlédla jsem a usmála se na něj.

„Miluju tě." Usmála jsem se a políbila ho.

   Stáli jsme v letištní hale a mě to připomnělo, jak jsme sem jeli všichni tři ještě s Christopherem. Tehdy jsem ještě nevěděla, jaký se z Chrise vyklube hajzl.

   Už volali můj let. Podívali jsme se na sebe s Alexem a on mě pevně objal. Stáli jsme tam takhle docela dlouho, než jsme se od sebe odtáhli. Vzal mě jednou rukou za zátylek a druhou okolo pasu a přitáhl si mě do polibku. „Miluju tě Chantelle, a ať se stane cokoli, nikdy o tom nepochybuj." Tohle jsem slyšela už podruhé. Zdálo se mi to zvláštní, jako by tušil něco, co já ne. Neměla jsem teď ale sílu to řešit. „Miluju tě Alexi. Uvidíme se za týden." Usmála jsem se na něj a naposledy ho objala. Potom už jsem se vydala do letadla. Přede dveřmi jsem se ještě otočila a viděla vzdáleného Alexe s ustaraným pohledem.

   Posadila jsem se na své místo vedle okna a utápěla se ve svých myšlenkách. Co asi znamenal ten Alexův ustaraný pohled? Ptala jsem se sama sebe, a byla z toho celá zmatená.

„Kde my se nepotkáme..." Ozval se vedle mě usměvavý mužský hlas. Leknutím jsem nadskočila ale když jsem se otočila a spatřila Marcuse, zase jsem se uklidnila.

„Ahoj Marcusi." Opětovala jsem mu úsměv. „Jak jsi se sem dostal takhle ve dne?"

„Ani se neptej. Jak jsem včera večer odešel z té krevní banky, šel jsem rovnou sem a zjistil, které letadlo letí do Ameriky. No, a když jsem to zjistil, zalezl jsem si do zavazadlového prostoru a teď jsem tady. Jediné štěstí, že jsou ty okna zatemněná a nepustí sem žádné sluneční paprsky."

„To je docela složité. Proč jsi neletěl nějakým nočním letem?"

„Nebyla by to přece taková zábava ne? A navíc bych letěl sám. Teď letíme spolu." Zubil se na mě. Nezbývalo mi, než s ním souhlasit.