Ojedinělí

10. Kapitola

   Šla jsem po sluncem vyhřáté louce a dívala se na oblohu, na které nebyl vidět ani mráček. Byl teplý letní den a já si to náramně užívala. To ticho. Došla jsem doprostřed téhle nádherné louky plné voňavých květin a lehla si na zem. S očima stále připoutanýma k obloze jsem přemýšlela nad svým životem, když jsem ucítila, jak si vedle mě někdo lehl. Vzal mě za ruku a já jsem se nikdy necítila více v bezpečí než v tenhle nádherný okamžik. Nevěděla jsem, kdo vedle mě leží a přesto jsem to cítila. Cítila jsem lásku. Cítila jsem se být milována. Cítila jsem, že ať se stane cokoli, tahle osoba tu se mnou pořád bude. Navždy bude stát při mně i kdyby to mělo znamenat sebevíc.

   Pomalu jsem začala otevírat oči a přivykat si světlu v místnosti. Koukla jsem se na hodiny, které ukazovaly šest hodin. Tak teď už neusnu. Pomyslela jsem si. Když se probudím, tak už potom neusnu, a to i když se vzbudím třeba ve tři ráno. Nevím, prostě to nejde. Už jsem si na to ale zvykla. Posadila jsem se, když vtom jsem si na něco vzpomněla. Přišlo to jako zpráva z nebe. Ten sen. Ten sen se mi už jednou zdál. Vůbec nechápu, co to má znamenat. Vůbec nechápu, kdo je ta osoba. Ta osoba se kterou se cítím jako v ráji. Ta osoba se kterou se cítím tak v bezpečí. Jak vím, že je to skutečné? Nezapomínejte, že moje nejlepší kamarádka je čarodějka a má vize. Vím, že tohle vize rozhodně nebyla, jelikož nejsem čarodějka. Navíc by to bylo směšný abych já Chantelle Bakerová měla nějakou schopnost.

   Došla jsem do koupelny a vyčistila si zuby. Propláchla jsem si pusu a koukla na sebe do zrcadla a zděsila se. To, co jsem tam viděla jsem snad ani nebyla já. Měla jsem kruhy pod očima a celkově jsem vypadala nějak jinak. Poprvé za dlouhá léta jsem použila korektor, abych zakryla ty pytle pod očima. Potom jsem na sebe naplácala trochu řasenky, rty přetřela balzámem a šla se do pokoje převléknout. Mollie se už začínala pomalu probouzet a usmívala se na mě jak sluníčko.

„Dobrý ráno. Mě se dneska zdál tak úžasný sen."

,,Dobrý. Copak se ti zdálo?"

„Byla jsem ve škole a nějaký neznámý kluk mě tam políbil."

   Zasnila se nad tím a já se sama sebe ptala proč nemůžu mít taky takovéhle sny. Zatímco Mollie se zdá o nějakém úžasném klukovi, já musím snít o louce a pocitu bezpečí, který jsem nikdy necítila a určitě ani cítit nebudu.

   Oblékla jsem si světle modré roztrhané džíny a dlouhý černý vytahaný svetr. Vzala si batoh a i s Mollie jsme se vydaly do školy. První hodinu jsem měla mít boje a hned potom tělocvik. Před školou jsme narazily na Mikea, který se se mnou vydal na naší první společnou hodinu.

„Jsem docela zvědavý, jak to bude vypadat. Dělával jsem box, ale myslím, že tohle bude něco jinýho, víš? Třeba něco jako sebeobrana nebo tak."

„Jo, taky myslím. Ty jsi dělal box?"

„Jo. Ale jenom asi dva roky, pak jsem s tím přestal, protože mě to nebavilo."

   Jen jsem přikyvovala. Před šatnami jsme se rozdělili a každý vešel do té svojí. Dívčí šatna byla skrovně zařízená. Byla zde spousta skříněk, pár laviček a to bylo všechno. Holky se převlékaly a všechny měly na sobě jen mini kraťasy a upnutá tílka s obřím výstřihem. Já jsem si vzala svoje volné oblíbené tepláky a tričko s krátkým rukávem. Házela jsem si věci do skříňky ale to už vedle mě stála Amber a jen kousek od ní její dva klony.

„Ahoj Chantellko." Řekla sametovým hlasem.

„Copak, Velká Amber?"

„Dle toho, co máš na sobě soudím, že nevíš, co se dneska stane na bojišti?"