Secretly

Smrt

Shiro

Ještě se zavřenýma očima jsem hledal mobil. Budík už zvonil po páté a já stále nevypadal na to, abych se zvedl a šel do školy. Nakonec po těžkém přemáhání a donucení jsem stál před školou. Všude bylo ticho. Samozřejmě škola už začala a já jdu o hodinu později. Tak, jako před tím tak i teď.

„Shiro, jdete pozdě. To už se pěkně dlouho nestalo." Ozval se mužský hlas od katedry. Jen jsem nad tím pokrčil rameny a posadil se na své místo až teď, když jsem neviděl, před sebou blond barvu mi mozek řekl, že tu ta jediná osoba, kvůli které se cítím zle, tu není. Jak si to mohl dovolit? Nepřijít. Dělat, že jeho city jsou na tom hůř, jak ty moje.

Hodina podle mě rychle utekla. Jestli to bylo tím, že jsem přišel pozdě nebo celou dobu myslel na Kura nevím. Při zazvonění jsem zmizel ze třídy. Procházka po chodbě mě uvedla na jiné myšlenky. Poslouchat cizí rozhovory, pousmát se při nějakém vtipu, který si říkali kluci.

„Shiro!" Zakřičel někdo za mnou. To je dneska to moje jméno tak populární? Jo bylo řečeno jenom jednou, ale i to je u mě zázrak. Počkat, vždyť od Kura jsem ho slyšel pořád. Ale bylo to jinačí, takové hezčí.

„Ano?" Poškrábal jsem se za zátylkem a oči mi spočinuli na volající osobě. Byla to dáma, která nás učí angličtinu, i když jsem tam často nechodil, protože ji máme první hodinu, tak mě měla i přesto ráda. Zastavila u mě a rukou naznačila, ať chvilku počkám. Snažila se chytit kyslík, ale i tak ke mně promluvila udýchaná.

„Volali mi rodiče od Kura, nedostaví se celý týden. A já si všimla, že se spolu bavíte, tak jestli bys mu nenosil věci." Takže nepřijde vůbec. Nechtěl jsem ho takhle odrovnat. Měl jsem první myslet. Jenomže když mě něco vytočí tak nedokážu uvažovat správně.

„Co s ním je?" Nepatrná otázka. Nic neznamená. Možná to i vypadá, jako bych si o něj dělal starost, protože je to můj kamarád. U učitelky se změnil její vždy usměvavý výraz na vážný. Zakroutila hlavou a povzdechla si. Vypadalo, že to má zakázané říct, ale nechce to v sobě dusit.

„Je v nemocnici. Shiro, všimla jsem si, že jste si blízcí. Myslím, že teď tě potřebuje." Poplácala mě po rameni a zmizela mi za zády. Nohy přešly z místa do běhu. Co se stalo? Neublížil si? Nebo je to něco jiného? Tyhle otázky mě poháněli rychleji, než bych řekl.

Nemocnice. Slovo, které mi vždycky nahánělo hrůzu. Bíla budova se tyčila na konci města. Všude samá auta, sanitky, lidé, kterým skoro nic nebylo a pak ti, kteří pomalu umírali, se kolem mě prohnali. A moje já stálo přesně uprostřed toho všeho.

„Shiro, jsi to ty?" Vytrhl mě ze snění vlídný ženský hlas. V zorném poli se objevila blonďatá starší žena. I když jsem ji viděl jednou jedinkrát, nikdy bych si ji nespletl a hlavně na ni nezapomněl. Vypadala, přesně, jako její dvojčata. A taky bych řekl, že Kuro je spíše po ní a Ari je po otci, oba stejně vtipní a úchylní. Škoda, že tohle Kuro, nezdědil.

„Dobrý den. Můžu se zeptat, kde najdu Kura?" Prohlížel jsem si ji. Kruhy pod očima se snažila skrýt make-up, ale moc ji to nepomohlo, červené oči napovídají, že pláče pořád. Jídlo, které držela v rukách, se nepatrně třáslo, ale přesto se na mně usmívala.

„Pokoj 303 druhé patro. A vezmi mu to prosím, já musím pro manžela." Podala mi tašku a věnovala mi pusu na líčko. Dlouho jsem necítil matčin dotek a tahle malá pusa mi dodala odvahu. Počkal jsem se, než i s autem odjela a vešel do budovy.