Secretly

Odpuštím

Od smrti a pohřbu Ari uběhl týden. Celou tu dobu, jsem byl po boku Kura a utěšoval ho. Většinu noci potichu brečel a já měl někdy chuť ho obejmout a schovat ho od toho zla. Ale měl jsem ten pud sebezáchovy, kdy jsem ležel na zemi a poslouchal Kura, než usnul. Někdy vstával brzo ráno a do večera seděl v jejím pokoji. Na židli pozorující prázdnou ustlanou postel. Vím, že bych měl udělat, cokoliv aby na to nemyslel, ale něco mi říkalo, že bych to jen zhoršil. A k dnešku odcházíme do školy. Kuro, sám říkal, že to bude lepší.

Ráno jsem se probudil před budíkem. Kurova postel byla prázdná a ustlaná tak, jako její. Taky jsem plakal, ale nikdy ne předním on mě potřeboval, jako silného a hlavě ducha přítomného člověka a to jsem nebyl, když jsem se ocitl sám. Oblékl jsem si rifle a černou mikinu a vycházel z pokoje. Sešel jsem schody a mířil to do kuchyně, že udělám snídani, pro celou rodinu. Jenže můj plán, měla i blonďatá osoba, která zrovna snažila vajíčka.

„Dobré ráno." pozdravil jsem do ticha. Stál jsem mezi dveřmi a pozoroval jeho hnízdo na hlavě. Strašně moc bych si přál, aby se znova na mě usmál tím jeho dokonale božským úsměvem.

„Dobré ráno. Spal, si blbě?" Zeptal se, ale nepodíval se na moji maličkost. Tuhle otázku, bych měl položit já. Nespal jsem hrozně? Spíš to byla první noc, kdy jsem spal klidně.

„Dneska ne, co ty?" Zastavil se uprostřed pohybu. Vím, že to bylo stejné. Slyšet ho, mě někdy strašně bolelo.

„Jako vždy, dobře" Ne že lže sobě, ale i mě. Možná neví, že ho poslouchám, čekám, než usne a slyším ho, když odchází z pokoje. Snaží se tak potichu, aby mě nevzbudil. Nikdy mi, ale nepřišel říct, abych mu pomohl.

„Kuro?" Přistoupil jsem zezadu k němu. Tak moc jsem se ho chtěl dotknout. Ty dny bez, obejmutí, polibků, mě strašně ničili. Vím, můžu si za to sám, ale tenhle trest si nezaslouží nikdo.

„Ano?" Otočil se. Určité si myslel, že stojím stále tam. Byl tak zaslepené smutkem, mě vnímá, jako ducha. A teď byl tak blízko. Cítil jsem jeho dech. Byl nepravidelný. Natáhl jsem k němu ruku. Necukl, jak jsem očekával. Stál bez známky pohybu, řekl bych i nedýchá. Pohlazení po vlasech a trochu ta úpravy, vlasů. Ruka mi tam zůstala. Nedokázal jsem přestat. Přitáhl jsem si ho do objetí. Slabé zvedání jeho hrudníku, ruce, které se mi omotali kolem krku. Takhle jsem zůstal malou chvíli, potřeboval jsem uspokojit svoje touhy. Odtáhl jsem se tak, aby mě stále držel a pozoroval jeho měkké rty. Vrhl jsem se na něj, jak dravá ryba na kořist, ale já byl jemnější. Užíval si každý dotek jeho rtů. Byly, cítí slaně, určité před tím plakal, ale i tak ochutnali úžasné.

„Kluci!" Leknutím jsem se kousl do rtu. Odklopýtal jsem se pár kroků od Kura a podíval se, kdo nás to vyrušil. Ve dveřích stála blonďatá starší paní. Ruce zkřížené na hrudi a já se i bál, kdy mě vyhodí z domu.

„Mami, já ti to vysvětlím." Snažil se to nějakým způsobem spravit, Kuro a já se musel usmát, jak byl rudý a styděl se. Prostě byl krásný. Hlavu sklopenou zemi a určitě v té jeho hlavičce šrotovalo.

„Nepotřebuji nic vysvětlit, už to o vás vím od nemocnice." Oddychl jsem si. A podle všeho i Kuro. Tak moc jsem té ženské chtěl skočit kolem krku, že to bere takhle. Ta paní byla úžasná osoba. Nechala mě tu přes všechno, co se stalo. Koupili mi i oblek i přes protest.

„Ale můžete si to nechat do soukromí." Zasmála se přes celou kuchyň. Pohladila Kura po tvářích a šla dodělat snídani. Chytil jsem Kura za ruku a táhl ho ke stolu. Jeho maminka nám udělá papání a my bude zase chvilku spolu.