Secretly

Co kdyby

Shiro

Pozoroval jsem spícího Kura. Blonďaté vlasy mu padaly do obličeje a víčka zakrývala ty modré oči. Jednu ruku měl přes moje tělo a na druhé ležel. Namotal jsem si několik jeho pramenů a hrál si s nimi. Popravdě, nevím, co od toho člověka mám čekat. Pokud mě bude kvůli Kurovi týrat tak to vydržím, ale mu nesmí ublížit. Tohle bych si neodpustil.

„Miláčku stávej, půjdeme na rande." Zašeptal jsem mu do ouška a pohladil po tváři. Kuro, otevřel svoje očka a koutky úst se mu zvedaly do úsměvu. Nesmím přemýšlet nad hloupostmi, co se může stát. Zatím je to všechno v pořádku. Zvedl jsem se z jeho postele a zmizel v koupelně.

„Shiro, já tě zabiju. Nikam nejdu. Bolí mě zadek." Křičel na dveře od koupelny a já dostal záchvat smíchu. No zapomněl jsem mu to říct, že to nebude tak jednoduché na druhý den. Hold si musí hošánek zvykat. Opláchl jsem si obličej, hodil na sebe čisté oblečení a vyšel z koupelny. Pohled mi spadl na polonahého Kura.

„Když ta tvoje prdelka je k nakousnutí." Zamlaskal jsem a přitáhl si do náruče. Věnoval jsem mu jednu pusinku na tvář. Ruka, která sjížděla po jeho zádech, až k jeho pozadí zastavil. Zakroutil hlavou a já s uchechtnutím odstoupil.

„Půjdeme do města, někam na jídlo a pak si můžeš vybrat." Sednul jsem si zpátky na postel a po očku pozoroval jeho záda. Na to, že nedělal, žádný sporty tak má tělo dobře vypracované. Asi to těm šprtům účinkuje jinak. Už oblečený, Kuro se ke mně otočil a natáhl ruku. Jako šelma, jsem se k ní natáhl a chytil.

„Chci pak k tobě. Byl jsem tam jenom jednou a neviděl tvé rodiče." Zasekl jsem se uprostřed pohybu. Pustil Kurovu ruku a sklopil hlavu. Moc se mi nechtělo ho tahat do takového zapadákova a hlavně k nám domů. Vždyť je to úplně jiné než tady. Nemáme tolik pokojů, ani to tak skvěle vybavené. Kuro se zastavil na schodech a se na mě, jako na ducha.

„Uvidíme a teď pojď nebo ti umřu hlady." Rozcuchal jsem mu vlasy a zmizel u botníků. Kuro, se přiřítil chvilku po mně a obouval se tak, že na mě vyšpulil jeho pozadí a já měl velké nutkání nikam nejít a dát si druhé kolo. Přemýšlím někdy nad tím, jestli jsem byl takový úchyl i předtím nebo to je kvůli němu. Těžko říct, kdy si jsem nad sebou moc nepřemýšlel.

„Proč jste se sem vůbec přestěhovali?" Vyšlo ze mě, na zastávce. Autobus by měl přijet, za chvilku a Kuro seděl na lavičce, protože si celých pět minut stěžoval prý na neskutečnou bolest. Lhář, nemohlo to tak bolet.

„Kvůli práci, rodičů a hlavně kvůli Ari, měla to blíž do nemocnice." V jeho hlase byl znát smutek. Rychle jsem vymýšlel jiné téma, ale zachránil mě autobus. Nechci, aby myslel na svoje dvojče. Ne dneska. Teď je můj a já přece jenom něco slíbil. Pomohl jsem mu vstát a zaplatil za oba. To už Kuro, našel dvě volná místa.

„Chceš jít přesně někam nebo můžu vybrat?" Znám jednu dobrou restauraci, spíš je to taková rodinná, ale vařím tam lépe než v těch luxusních. A kdybych se měl přiznat, tak moje peněženka zrovna stávkuje.

„Nechám to na tobě." Položil mi ruku na stehno a hlavu si opřel o ramenu. Bylo to příjemné, ale přitom mi odumíralo rameno, ale nechtěl jsem sebou nijak hýbat, protože si jen tak usnul. Do města to je pět zastávek, takže se přece jenom trošku vyspí.

„Vy spolu chodíte?" Ani nevím, kdy se ta malá holčička objevila vedle mě. Upírala na mě ta její velká hnědá kukadla. Za ni stála maminka a červenala se nad otázkou její dcery. Jen jsem se usmál a pohladil holčičku po černých vláskách.