Dva odlišní lidé.
On je lajdák, delikvent, vůdce jednoho gangu. Nijak přátelský, spíš namyšlený egoista. Jménem Shiro.
A ten druhý? Šprt, úžasný každým kouskem těla. Až moc věří v ostatní. Holky ho milují. Pro jeho laskavost a jeho dokonalý úsměv. N...
„Kuro!" Zakřičel jsem z kuchyně. Dneska prý vařím já, ale popravdě nevím, co dělat. Už jsou to dva týdny, co jsme doma a zítra začíná škola. Za celou tu dobu náš vztah byl dobrý. Žádné hádky, tedy když nepočítám, na co se bude dívat, co budeme jíst a kam půjdeme.
„Prostě dneska budeš uděláš oběd a hotovo. A dodám, že mám hlad, tak si pohni." Dostal jsem odpověď zpátky. Pff. Jenom proto, že ráno jsem si chtěl hrát tak teď musí udělat jídlo. Jaká karma.
„Fajn, ale pokud umřeš tak to není moje chyba." Zamumlal jsem a vytáhl si kuchařku. Začal jsme v ní listovat a nakonec ji zase zavřel. Udělám kari tím nic nezkazím ne. Snad. Buď otrava nebo výbuch domu.
„Na to, že jsem strávil celé prázdniny tím, že tě učil vařit a ty furt nic neumíš je depresivní." Otočil jsem se ke dveřím, kde stál Kuro bez trička a na hlavě růžový ručník. Jazykem jsem projel rty a měl chuť na něj skočit a zopakovat ráno.
„Nečum nebo nic příště nebude." Vyplázl na mě jazyk a já mu to oplatil psíma očima. Takhle týrat mě nemůže. Vrátil jsem se zpátky ke svému úkolu. Vytáhl jsem si potřebné ingredience a mohl se do toho pustit.
„Pomůžu ti. Protože dívat se na tebe je hrozné." Plácl se do čela a stoupl si vedle mě. A zase to skončilo tím, že Kuro udělal jídlo a a já jen slintal nad mým přítelem. Sedli jsme si ke stolu a pustili se do jídla.
„Přemýšlel jsem, že bych se přihlásil do nějakého sportovního klubu." Řekl jsem s plnou pusou. Kuro, mě prvně spražil pohledem a pak přikývl. Po tom, co se nevěnuji pouličním bitkám nemám co dělat. Abych pak neskončil, jako šprt.
„Snad budeme spolu ve třídě." Promluvil jsem tentokrát bez plné pusy. Kuro jen přikývl a usmál se. Počkat já se jakž tak těším do školy a on ne. Panebože opravdu budu za chvilku chytrolín, co miluje školu.
„Děje se něco?" Podíval se na mě s výrazem nic se nastalo, jen mám zase náladu na dvě věci. Teď zakroutí hlavou pak přijde ten jeho dokonalý úsměv a já se rozteču jak zmrzlina na přímém slunci.
„Jen budou tam oni. Co jsme přijeli z dovolené, je klid. Ale co bude ve škole? Bude klid?" Vyhrkl ze sebe až jsem si to musel sám domyslet. Začal jsem se smát. Někdy bych chtěl vědět, co se mu v té hlavě honí za blbosti. A to je ten chytrý.
„Být tebou tak mám strach ze mě. Protože budu potřebovat doučování." Mrkl jsem na něj a začal se ještě víc smát. Kuro byl červený a hledal správná slova. Radši si dal rychle plnou lžící do pusy.
„Úchyle." Ukázal na mě lžičkou a začal s ní kroužit. Divím se, že nenašel na mě ještě horší přirovnání než je úchyl. Ale na svoji obranu, on není taky žádný svatoušek. To on mě prosí, víc a víc, já jenom plním jeho přání.
„Chceš jít dneska někam?" Změnil jsem téma. Je teprve odpoledne a k tomu poslední den prázdnin. Kuro začal přemýšlet a já zatím posbíral prázdné misky a naskládal je do dřezu. Potom to umyji.
„Nezajdeme za Ari." Ta otázka mě překvapila. Kdybych měl něco v ruce tak by to bylo na zemi. Už je to dlouho, co se o ní zmínil. Já byl rád, že kolem jejího pokoje už projde normálně. Nebere si vinu na sebe ani nic podobného.
„Pokud chceš tak můžeme." Lehce jsem se usmál a Kuro přikývl. Zvedl se od stolu a zamířil si to po schodech nahoru. Možná ty noční můry, které mívám po příjezdu přestanou. I když nechápu proč kvůli tomu trpí jeden z nás.
„Kuro, opravdu tam chceš jít?" Stojíme pře hřbitovem. Kuro mi drtí ruku a já se snažím o ni nepřijít. V ruce držím modré růže a Kuro balíček lízátek. Bude to vypadat divně, ale on chtěl to tam dát a já mu to nevymlouval.
První se rozešel Kuro, otevřel bránu a my vešli dovnitř. Všude panovalo ticho. Sem tam se objevili lidé, ale jinak to bylo prázdné místo. Prošli jsme několik uliček než jsme se dostali k jednomu z těch větších hrobů. Kuro položil balíček a já kytici. Chvilku bylo ticho, pozoroval jsem Kura jak se snaží potlačit slzy. A potom spustil. Začal povídat všechno, co se za tu dobu událo a já jen poslouchal. Možná jsem i čekal odpověď nebo smích.
„Můžeme jít." Otočil se na mě Kuro když všechno dovyprávěl. Já jen přikývl a udělal několik kroků od ní. Kuro byl pár kroků přede mnou a já se zastavil. Ještě jsem se otočil a lehce se usmál.
„Zatím se mi daří splnit ten slib. Neboj bude to naše tajemství." S tímhle jsem doběhl Kura, chytil ho za ruku. Cestou k němu domů jsme se zastavili v obchodě pro jídlo. Dneska večer nebudu nic zkoušet, aby se mohl Kuro vyspat do školy a já si pak užiji i tam. Čeká nás poslední rok na střední a já jsem rozhodnut si to užít.
Tak je tu poslední díl a já se rozhodla pro pokračování. Popravdě nevím, kdy ho začnu psát a hlavně musím přijít na jiný způsob, jak to psát, protože tenhle způsob mi byl nepříjemný. Tady to ukončím.
A vrátím se k vám. Moc moc děkuji za ty úžasné čísla, která se každým dnem mění. Ani jsem si nepředstavovala, že dosáhnu takových čísel. Byl to jen pokus, řekla jsem si, že to bude pro zábavu a pokud to nevyjde tak smůla no. Ale teď prostě moc vám děkuji, že jste tenhle příběh četli, vydrželi se mnou až do konce a hlavně vytrpěli tyhle přestávky mezi částmi.
Tak snad se potkáme i u pokračování. Tak vám chci říct zatím si nemažte tenhle příběh dám jsem info k pokračování, ale vůbec nevím kdy vyjde. Tak ještě chvilku prosím počkejte. Děkuji vám znova moc. Pápápá
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
