Mé jméno, má krev II (Harry Potter FF)

Kapitola první - Zapomenuté děti

Voldemortův návrat, léto 1995

Narcissa Malfoyová odložila příbor a pokynula domácímu skřítkovi, aby odnesl její talíř. Sotva tak učinil, druhý skřítek začal hbitě podávat dezert.

„Ta večeře byla výborná," pochválil kuchařské umění své ženy Lucius. Řekl to spíš ze zdvořilosti. Narcissa si toho byla vědoma, a proto stroze přikývla. Už dávno si zvykla na manželovo odtažité chování. Čím déle spolu žili, tím více jí připadal zahořklý a chladnější. Stěží v něm hledala mladého chlapce, který jí do ucha šeptal: „Miluji tě." Uvědomovala si, že i ona se změnila. Vždy dokonale upravená žena aristokrata, které záleželo na dobré pověsti víc, než na čemkoliv jiném. Ubíhajícími léty její láska k manželovi umírala, až jí zbylo v srdci jen prázdné místo. Proto svou veškerou starost a pozornost soustředila na výchovu svého jediného syna.

Ano, i když na první pohled vypadalo manželství Malfoyových dokonale, opak byl pravdou. On každé ráno vstal do práce a mnohdy se vracel až k večeři. Ona strávila den staráním se o chod domácnosti a odpoledne se účastnila posezení u čaje s přítelkyněmi (tedy pokud tak ty pomlouvačné sousedky mohla nazvat). Snažila se svého manžela ptát, jak se měl v práci, ale většinou její pokusy skončily bez úspěchu a ona usínala zády k němu. Přesto navenek působili jako dokonalá rodina.

„Luciusi, musíme si promluvit," řekla. Lucius usrkl vína z poháru, otřel si ústa ubrouskem a přikývl: „Dobrá, promluvme si."

„Draco," obrátila se na svého syna Narcissa, „mohl bys nás nechat o samotě?"

„Ještě jsem nedovečeřel," namítl Draco.

„Neslyšel jsi matku? Jdi do svého pokoje," poručil mu otec.

To už Draco neodporoval. Za hádku s otcem mu nějaký dezert nestál. Uraženě odložil příbor a zvedl se od stolu. Narcissa mlčela, dokud si nebyla jistá, že zaslechla zaklapnutí dveří a vzdalující se kroky.

„Řekl jsi mu o ní?" vyzvídala.

„Nevím, o čem mluvíš," odpověděl Lucius nepřesvědčivě.

„Ale prosím tě," ušklíbla se. „Na nic si nebudeme hrát, ano?"

Chvíli mlčel a vypadalo to, že pečlivě volí slova. „Ne, neřekl jsem mu zatím nic."

„Neměl se vracet," zašeptala zlostně, „a ona mohla klidně žít tam, kde je. Teď s ní budou zbytečné problémy."

„To, že se Pán zla vrátil, je nejlepší zpráva za posledních čtrnáct let," zasyčel chladně Lucius. „A dovol mi připomenout, že je to tvoje chyba. Ty jsi toho spratka k nám vzala."

„Vracela jsem Selene svůj dluh!" ohradila se.

„A to je všechno," přikývl, „nejsi její náhradní matka, Narcisso. Postarala ses, aby přežila. Už se o ni nezajímej. Nyní je mým úkolem přivést ji zpět."

„Mohl bys zapírat. Dělat, že o ní nevíme," navrhla.

„A riskovat, že nás všechny zabije, když na to přijde?" zeptal se šokovaně. „Nevím, co pro tebe Selene udělala, ale já pro jejího parchanta život riskovat nebudu!"

„Ale..."

„Žádné ale. Mám v plánu pro ni zítra k Ivanovi zajet. Pokud Pán zareaguje tak, jak očekávám, dostane se mi největší pocty. Požádal jsem si o delší volno. A udělal bych to i bez tvého svolení," ukončil jejich rozhovor a políbil ji zdvořile na tvář. Odtáhla se. Lucius zkameněl. Ještě se nestalo, aby mu jeho žena odporovala.