A R M Y

*1*

Když jsem se vzbudila, me stehna křičela bolesti a to stejně probíhalo i se zády. Včerejší běh, což bylo čtyřicet kilometru mi dalo opravdu zabrat. A jestli si někdo mysli, ze když jsem holka, ze mam delší pauzy nebo ze na me berou vetší ohled, tak to jsou všichni na omylu. Musím pracovat stejně jako kluci kolem me a to jsou snad o metr vetší, než-li já.

Převlékla jsem se do bílého trička s khaki kalhoty & mikinou a vyšla na snídani. Jako každý jiný den se v jídelně sejdeme v sedm ráno, ve dvanáct odpoledne a v šest večer. A tyhle tři nekonečné stereotypy mě pomalu, ale jistě ničí.
Sešla jsem schody, čímž jsem minula i několik zákeřných pohledu a vstoupila do jídelny. Byla poloprázdná, neboť snídaně je dobrovolná. Je to jediné male plus, protože se můžu normálně najíst.
Došla jsem k pultu, kde si dala musli s mlékem, jablko a nakonec sklenici pomerančového džusu. Všechno jsem to chytla do ruky a sedla si hned k nejbližšímu stolu. Byla jsem hladova a jen pohled na to jídlo mi zužoval pohled. Hned jsem se do toho pustila a nekoukala okolo sebe. Ale i přes veškerou vynaloženou snahu jsem nemohla nevnímat ty věty.
"No podívej se na ni, jak je prťavá." zahihňal se nějaký kluk. Vlastně jsem až tak drobná nebyla.. Měřila jsem sto šedesát pět centimetru, což je zcela normální výška, která mi vyhovuje.
Dojedla jsem a nádobí zanesla kam patří.
Jako první věc, co jsem šla udělat je, ze jsem zkontrolovala nástěnku, kde je vždy psané, co se určitý den děla a kde kdo má byt.
Já mam byt o pul deváté na hřišti, kvůli nějaké aktivitě. Což jedině znamená, ze budeme hrát hry.. Nic proti nic nemam, ale lidi tady jsou hodně soutěživý a závistivý.

Převlekla jsem si pouze kalhoty na černé leginy a vydala se směr hřiště.
Opřela jsem se o zeď a hlasitě vydechla. Dneska je venku celkem teplo. Do par minut se tady už naskupili další studenti a pokřikovali po sobe. "Utište se! Tady nejste nikde na táboře, ale ve škole!" Zahřměl přicházející Mark a probojoval si cestu mezi prváky." Všichni si okamžitě nastupte, spočítám vás." Udělali jsme teda, co řekl. Hrát s prvním ročníkem je šílenost, absolutní tyrani holek. Ty děcka neví, co si mohou dovolit a tak zkouší vše. "Takže je vás dvacet dva, vyberu dva kapitány, rozdělíte se a zahrajeme vybíjenou." Zavelel a ustoupil o krok, aby si nás znovu prohlédl. Mark byl perfektní případ sadisty. Byl vysoký, svalnatý, černé kratší vlasy a hlavně vedl přísný režim. Nebyl o moc starší, než my, ale za to měl opravdu pevnou ruku. "Kapitánem je Thomas a Edgar, vyberte si děcka do týmu." Oba kluci se postavili u něho a začali říkat jména. No, hádejte, kdo skončil jako poslední. "Hmmm.... Tak tu brunetu teda." Zavrčel Edgar. Jestli si mysli, ze je mi přejemné, když neumím hrát míčové hry, tak to je na omylu. Moc lidi jsem nepoznala a absolutně nevím s kým hraji. Jen poznávám Rose, jsme jediné holky v našem týmu. V druháku jsem se s ni chvilkami bavila, ale pak me vyměnila za partu kluků, kteří byli vyloženě lepší společnost. Následně Lucas-namachrovaný egoista, Alec- celkem sympaťák s velice podobným jménem jako já, ale s nikým se nebaví a poslední Daniel-baví se s Lucasem, takže k němu není co dodat. Navlékla jsem se do modrého dresu a postavila se na naší polovinu.
Hra začala a já vůbec neměla ponětí, co mam dělat. Chodila jsem sem a tam, snažila se elegantně vyhnout míči a přitom nespadnout a nezískat další přezdívku jako míčový kadet.
"Hýbej se trochu prtě!" Křikl po mě Lucas a zároveň někoho vybil. "Já se vážně snažím..." zabrblala jsem si pro sebe a přitom si nevšimla letícího míče na mojí maličkost. Ale nezasáhl mě přímo do hlavy, protože do Alec chytl. Tak to bylo opravdu o fous.
Náš tým nakonec vyhrál a mě nikdo nestihl vybít, byla jsem za to nesmírně šťastná. "Tak a teďka trest pro ty, kteří se nezúčastnili!" Nesnáším Marka, opravdu nesnáším! "Rose, Dylan a Alex si zaběhnout deset koleček kolem hřiště!"Ale dál jsem už neprotestovala, nemělo to smysl a raději jsem vyběhla kupředu. 

Po těch kolečkách jsem byla poměrně vyřízená. Na výdrž jsem opravdu dobrá, ale pořád mě bolí tělo ze včerejška.
Doběhla jsem jako první, takže jsem byla v šatně dříve, než Rose. Vysprchovala jsem se, oblékla a vyšla zpět k nástěnce. To jsem se rovnou nemohla podívat, co mám na zbytek dne? 
Celá chodba byla plná hyperaktivních lidí, kteří se pošťuchovali a nebrali ohled na ostatní. "Z dovolením, z dovolením,..." opakovala jsem neustále dokola, protože mi prostě nehodlali uhnout. Než jsem se už naštvala a prošla jsem tak, že jsem jednomu klukovi vrazila do ramene. Nebyl tak vysoký, takže jsem se jeho obřího vzhledu opravdu bát nemusela. "Hele, hele prtě, co si to dovoluješ?" Jeho hlas byl avšak hodně vyspělý a seriozní. "Prostě uhněte z cesty, co je na tom tak těžkého pochopit? Ostatní chtějí projít." Oprskla jsem ho a mírně přivřela oči. Ten hluk je opravdu podivný a vůbec se mi nelíbí, jak se zatvářil. "Kámo, ta malá buchta si fakt dovoluje." Řekl se smíchem jeho kamarád a drcl ho do ramene. "Mám na spěch." Špitla jsem a snažila se od tama vypadnout, ale ten, co kterého jsme vrazila, mě chytl za loket a otočil opět k němu. "Už nemáš, pustím tě, až se mi omluvíš a třeba něco ukážeš." Při posledním slově zvednul obě obočí a zasmál se. Tak tohle je opravdu nechutné. "Pusť mě!" Okřikla jsem ho a snažila se dostat z jeho sevření, ale ten jeho kamarád mu s radostí pomohl mě přidržet a opřít mě o zeď. "Jsi na vojenské škole, myslíš si, že každému bude stačit tvoje okřiknutí? To rozhodně ne, mě je fuk, co si o mě nebo o mých činech myslíš, takže být tebou, rozhodně začnu všechny okolo poslouchat, nebo za to budeš pořádně pykat." A následně mě pustili. Celá nesvá jsem od tama utekla a schovala se na holčičí záchody. Tahle škole je šílená a lidi v ní jsou zvrhlý.

Po chvilce jsem se opět uklidnila a šla dokončit to, co jsem začala. 
Postavila jsem se přes nástěnku, kde bylo pár dalších studentů a zjistila, že mám zbytek dne volný, až na půl čtvrté, kdy budou měřit čas ve sprintu. 

Po obědě, kdy jsem opět schytala pár narážek na dnešní vybíjenou a následně i mé vlasy jsem se šla projít ven. Nikdo tam nebyl, takže jsem se mohla v klidu posadit na lavečku a kochat se okolím. Stromy za vysokým železným plotem byly plné barvy a listy ševelily do prudšího větru. "Příště by jsi měla dávat větší pozor, nebo tě ten míč už vybije." Uslyšela jsem v mé blízkosti povědomí hlas. Byl to Alec. Kráčel si to přímo ke mě a nakonec se posadil v mojí těsné blízkosti. "Vybíjená není zrovna moje silná stránka." Odpověděla jsem mu s úšklebkem, přesto, že jsem byla nervozní z jeho přítomnosti. Od kdy si zrovna kluci sedají vedle mě? "Mě ta hra třeba vůbec nebaví a normálně bych kvůli takové hlouposti nehnul ani prstem, ale nechci běhat deset koleček." 
"Nevypadáš teda ne to, že tě to nebaví. Navíc, kluky vždycky bavilo do někoho vší silou praštit, ne?
"Ne všichni jsou tak závislý na něčí bolesti." Protočil při tom očima a následně se na mě jemně usmál. Tohle je opravdu podivný pocit. "Ehmm.." Měla bych už jít." Řekla jsem a hbitě jsem se zvedla. Tahle situace je až moc divná, aby jsem v ní zůstala v pozoru trochu déle.
Rozloučili jsme se a já šla zpět do svého pokoje, když mám ještě čas. 
Ale na chodbě se na mě až moc lidí dívalo a "tajně" se mi posmívali a ukazovali si na mě. Něco je rozhodně špatně. 

Je půl páté a já jsem připravená na start. Vedle mě klečí taktéž Rose a Megan, které poběží zároveň se mnou a ta co vyhraje, poběží s klukem, zase zase vyhraje z týmu kluků.
Opětovně tu byl s námi Mark, který nás měl dneska na starost. Pistolí se slepým nábojem vystřelil a já vyběhla. Došlapovala jsem jenom na špičky, aby jsem nesla co nejmenší váhu a mohla se rychleji odrazovat. Měla jsem na sobě tetry, což naprosto zdokonalilo můj běh. Holky jsou na mě moc pomalé, takže jsem šedesát metrů měla za osm celá padesát vteřiny a holky nad devět sekund. 
Když vyběhli kluci, poznala jsem toho, do kterého jsme na chodbě vrazila. Největší problém byl to, že vyhrál. Sakra! Kopla jsem do kamínku, který jsem uviděla. "Tak jo, kdo vyhraje, může se vyhnout zítřejší rozcvičte v pět ráno." 
"To mám závodit pro ní? Vždyť ona není soupeř pro mě." Při této větě na mě ukázal a zašklebil se. "Nemachruj a připrav se." Upozornil ho Mark a sáhl na stopky. Tebe chlapče zničím. Adrenalin se mi nahrnul do krve a hned, co Mark vystřelil, já vyběhla tak nejrychleji, jak jsem jen mohla. Nejmenný byl hodně blízko u mě a skoro mě dohnal, ale těsně před cílem jsem ještě zabrala a tím s náskokem vyhrála. "Ty nejsi můj soupeř.." řekla jsem mu s mrknutím.

- - - - - -

První kapitola je na světě! ^x^
Trochu delší, ale ne zase tak kvantově obsáhlá. Nejprve jsem vás trochu potřebovala seznámit s prostředním..
Budu moc ráda za vote a názor! :)

Btw; v příloze máte typický 'oblek', který tam nosí-je popisován na začátku.