A R M Y

*11*

Sama jsem se vrátila do pokoje a nechtěla nikoho ani vidět. Absolutně nemám zdání, co se kolem mě děje.
Rose se ode mě odtrhla a šla do svého patra a já už nevím, čemu věřit. Teď mi je celkem líto, že jsem ho praštila. Co když to nebylo oprávněně? 
Ale co když to oprávněně bylo? 

Tu noc jsem nemohla usnout. Když jsem se zrovna nepřevalovala na posteli a neprocházela se po pokoji, dívala jsem se z okna. Jaký by byl můj život, kdyby jsem nebyla na téhle škole, ale místo toho žila normální život? 

Vyšla jsem z pokoje o hodinu dříve a šla si zaběhat. Venku byla poněkud zima, ale akceptovala jsem to. Zapnula jsem si mikinu a vyběhla. 
Když už mi nohy ztěžkly a dech se mi vláčel v plicích, zastavila jsem se. Zbytek trasy jsem došla a rovnou zamířila do sprch, kde jsem se jakž takž zličtila. 

Na snídani bylo plno, všichni po sobě pokřikovali, pošťuchovali se, nebo hlasitě smáli. Snažila jsem se je nevnímat, vzít si jídlo a usednout si ke stolu. 
Ale sotva jsem se zakousla do jídla, ozvala se hlasitá siréna, kterou jsem doposud nikdy neslyšela. Když jsem se rozhlédla okolo sebe, nebyla jsem sama. Lidi okolo mě si vyměňovali zmatené pohledy a pohybovali se ze svých míst ven, aby zjistili, co se děje. Udělala jsme to samé, co oni a procpala se dopředu. Do jídelny došel Mars, Collins a Stricks. "Tohle není žádné cvičení! Okamžitě se běžte převléknout, vybavte se, sejdeme se na dvoře." Vykřikl Mark a z jeho většinou poklidného obličeje jsme vyčetla i trochu strach. "Co se děje?" "Co se stalo?" "Proč?" Ozývalo se okolo mě a já měla ty stejné otázky. "Začíná válka..." Špitl Stricks, ale šlo to až moc dobře slyšet. Můj celý krevní oběh se zastavil ve vteřině a pouze jsem se na ně dívala. "Není čas se nad tím pozastavovat, vypadněte se vybavit, vyrážíme do světa!" 

Každý tedy udělal, co chtěli.
Vyběhla jsem do svého patra a převlékla se. Měla jsme na sobě khaki gatě, bundu, černé tričko a těžké boty. Taky jak nás učili, zabalila jsem si potřebné věci do baťohu, vyšla z pokoje a následovala všechny. Jde se pro zbraně. 
Dostala jsem tři malé nožíky, které jsem si dobře schovala po těle, malou devítku a hlavní zbraň AWP. Také samozřejmě neprůstřelnou vestu a spoustu zásobníků.
Tohle už není hra, jsou to opravdové zbraně a opravdová válka. 

Seskupili jsme se venku, kde už stálo pět nákladních armádních vozů. 
"Po třídách se rozdělte do vozů, kam jedete vám bude řečeno tam!" Rozkázal někdo. Už ani nezvládnu postřehnout kdo mluví, neboť je okolo mě šílený zmatek.
Naskočila jsem do vozu, kam šla naše třída. Samozřejmě jsem v něm zahlédla Aleca, Rose a i Ashera. Nervózně jsem si sedla na lavečku, která byla podél stěn a nákladní vůz vyjel. V čele stál Collins a než začal mluvit, všechny si nás prohlédl. "Seznámím vás s důležitými informacemi. Spoustu míst ve světě zasáhli teroristé. V tom hluku, začala i občanská válka a země začínají bojovat proti sobě. Přátelé, nepřátele, všude se lidé zabíjí a je to opravdu seriózní věc! Vás právě vezeme na hranice, kde budete naší zemi bránit před každým, kdo se k ní pokusí přiblížit. Začíná boj a vy musíte ochránit svojí zemi a sami sebe. Věřím vám vojáci. Byli jste cvičení k tomuhle, tak plňte své rozkazy. Buďte stateční." 

-

Zastavili jste skoro na pustině. Nic už nebylo, jak má být. Bylo tu pusto, ticho a měla jsem opravdu špatný pocit. Vyskočila jsem z vozu a šla za Collinsem. 
"Postavte se na místa a jak říkám. Zastřelte každého, kdo se sem přiblíží, nikdy nevíte, kdo to je a co má v plánu!" 
"Rozkaz pane!" Řekli jsem jednohlasně. Ve třeťáku jsem byla cvičená na střílení z dálky. Takže jsem podstatě sniper. Předpokládám, že mé místo je na věži. 
Každá se rozdělil na své místo a já zamířila, tam kam mám. 

Ale pak mě osoba, kterou moc dobře znám, mě chytla za loket. "Pořád tomu nemůžu uvěřit! Co když tady umřeme!" Ozval se splašený a roztřepaný hlas Rose. "Nebudete tady umírat, ale bojovat, tak vzchop, Rose." 
"Ale já neumím bojovat a ani nikoho nezastřelím. Nejsem na to stavěná." 
"Chápeš, že nemáš na vybranou? Kde máš být, tam se postav a dělej co máš. Já ti v tomhle neporadím, ale několik let jsme k tomuhle vedeni. Prozatím ahoj." Lehce jsem se s ní rozloučila a vylezla po dřevěném žebříku do malé věžičky. Lehla jsem si na zem, položila, zajistila svojí zbraň a dívala se ven z malé škvírky.

Měla jsem výhled na dlouhé travnaté pláně. Ale zelenou barvu vystřídala žlutá a les byl skoro celý pokácený. Tohle je pohled na to, jak naše rasa ničí tuhle zemi. 
Dala jsem si na hlavu přilbu a snažila se uklidnit. Kdybych teď byla ve městě, nepředpokládám, že bych přežila moc dlouho. Lidem teď jde každou chvíli o život. 

-

Po pár hodinách nepřetržitého hlídání a míření i na věc, která se v dálce pouze šustla jsme byla unavená. Víčka se mi zavírala a jen z těží jsem mohla být plně funkční. 
"Výměna stráží, vojáci dejte si pohov!" Rozkázal Collins. 
Slezla jsem se zbraní dolů a mé místo zaujal někdo jiný. 
Zalezla jsem si do zákopu a napila se vody. "Zatím žijeme, to je dobrá zpráva, co?" Snažil se zavtipkovat Alec. Sice jsem se mi koutky trochu nadzvedly, ale k smíchu mi rozhodně nebylo. "Já jen doufám, že nikdo tyto hranic nebude chtít projít." 
"Zase tak hloupí nejsou, ví, že je to tady střežené. Jen sebevrah by tudy šel." 
"Sebevrahů je spoustu, Alecu." 
"Mohu si k vám přisednout?" Optala se Rose, která vypadala nejvíce nejutahaněji z nás všech. "Ovšem že." Odpověděla jsem jí a trochu se posunula, aby měla více místa. 
Nakonec jsme všichni usnuli a tu noc jsem měla noční můry. Opravdu spoustu nočních můr, které se přenesly do mého reálného života.