A R M Y

*24*

 Probudila jsem s tvářemi mokrými od slz. Však má noční můra nebyl špatný sen, byla to realita. Pár minut jsem se bez pohybu dívala na strop a doufala, že to všechno není pravda. Že nejsem na základně svojí matky a nevím, co se stalo s Asherem. Jen při pomyšlení, že mu ublížili, se mi sevře srdce a půlí se na čtvrtiny.
Konečně jsem zvládla pohnout svým ztuhlým tělem a zamířila jsem k vysoké, světlé skříni. Doufala jsem, že najdu něco pohodlnějšího, ale byla zcela prázdná. Své čelo jsem opřela o studené dřevo a zhluboka jsem se nadechla. Musím se jí postavit, musím se odsud dostat, ať to stojí, co to stojí.
Vyšla jsem ze dveří a všimla jsem si té stejné osoby, která na mě minule nebyla zrovna milá. „Ty," Zasyčela jsem naštvaně a narovnala jsem se. Již se mi nemotala hlava, mohla jsem v klidu stát a síly jsem měla, kolik bylo potřeba, takže hodlám kdykoliv zakročit. „Už mi laskavě vyhovíš?"
„Ani tentokrát, jelikož-„ Její další slovo jsem neposlouchala, jednoduše jsem jí chytla za vlasy a co největší silou s ní praštila do zdi. Však nejsem zase tak silná na to, abych jí zabila, takže s těžkým výdechem dopadla hlasitě na zem. „Tak se za ní doprovodím sama." Řekla jsem si sama sobě a vyšla jsem doprava.
Jenže jsem se po pár krocích musela zase zastavit. Slyšela jsem mužské hlasy a předpokládám, že jich je v té partě minimálně pět. Vlastně to byla dosti výrazná debata, protože své názory sdělovali příliš hlasitě a rázně. Ale moje zvědavost mi zabránila v tom, abych se otočila a šla jinou cestou, takže jsem se naklonila a vnímala jejich slova.
„-souhlasím s tím, že už se chová moc osobně. Neměla by si určité lidi připouštět k tělu, neboť pak je to chaos. John má pravdu, sesadíme jí, jsme početnější." Tento hlas byl hlasitější, než všechny ostatní, takže jsem se pokusila vnímat pouze onoho člověk. „Jenže kdo jí zastoupí? Znáte snad někoho aspoň z poloviny tak vytrvalého? Jasně, je to ženská, ale žádný z chlapů okolo by tady tomu nedokázal rozkazovat, déle jak týden." Měla jsem takový divný pocit, že mluví o mojí mámě. Přistoupila jsem ještě o pár kroků blíže a schovala jsem se za mohutný sloup.
„Jsme tu už moc dlouho, takže ať padne výsledek, já hlasuji za to, aby odstoupila. Prozatím to může vést jeden z nás." Ostatní muži jen přikyvovali a tiše šeptali souhlasné slova. „A co když nebude chtít odstoupit? Teda určitě nebude chtít odstoupit, co pak?"
„Zabijeme jí, není jiné řešení." Netušila jsem, zda je nechat vyřešit jejich a zároveň mojí situaci, ale fakt je, že je neznám. Nevím, čeho jsou schopní a jak by ligu Derelů vedli do boje. Co kdyby zcela změnili taktiku a Asherovou základnu by mohli obrátit v popel. U mojí matky aspoň vím, že by mi vědomě neublížila.Teda doufám, že by mi neublížila v její prospěch. Jakmile jsem uslyšela blížící se kroky, více jsem se schovala a počkala, než celý ten houf zmizne do chodeb tohoto bludiště.

Jakmile nastalo ticho, opětovně jsem vyšla vpřed. Tentokrát jsem nenarazila na žádné vrahy a buřiče systémů. Procházela jsem se tichem, kdy bych slyšela dýchat i osobu několik metrů za mnou. Doufala jsem v to, že uspěji, dostanu se k ní včas a vyřeším tuhle děsivou situace, ale rozezněla se siréna. Ze začátku jsem byla vyděšená, srdce jsem měla až v krku, ale po pár vteřinách jsem si na ten ostrý zvuk zvykla. Když se ozvala pětkrát po sobě, ozvalo se hlasité zakašlání. „Prosím všechnu ochranku v sektoru deset B a deset C, aby zkontrolovala všechny místnosti, chodby a uličky. Pohřešuje se Alexandria Nevaeh. Poznávací znaky jsou hnědé delší vlasy, šedé tričko a tmavé kalhoty. Po nalezení jí nesmí být ublíženo, či jí uspat. V normálním stavu má být dovedena za slečnou Rebeccou Nevaeh. Opakuji, prosím všechnu-„ Od toho momentu jsem přestala poslouchat a místo toho jsem zbystřila. Nesmím být chycena, nesmím být viděna – stávám se neviditelnou. Zběsile jsem se rozhlížela okolo sebe a hledala tichý a účinný východ, ale všechno bylo zabezpečené. Vydala jsem se tedy dlouhou chodbou dopředu a zahnula za roh.
Chtěla jsem se radovat nad možným únikem,ale okolo mě bylo jen spoustu bílých dveří. Bála jsem se do kterýchkoliv vkročit, avšak nakonec jsem to risknula. Vyřítila jsem se dovnitř jako divoká střela a jen s těží jsem mohla popadnout dech. Nervózně jsem se třásla a snažila jsem se vnímat všechno okolo.
„Kdo jste? Nevypadáte jako-„
„To je ta co se hledá! Musíme jí chytit!" Jeden hlas překřikoval druhý a ve mně se vařila krev. Nebyla bych to já, kdybych si nevybrala jedny z těch nejhorších dveří. Po obou mých stranách stály dvě ženy, ale nebyly mladé. Odhaduji, že mohou být stejně staré, jako moje matka. Prvně mi blesklo v hlavě se bránit, ale po spatření bílých, velice čistých plášťů jsem se zase uklidnila. „Kde se tu dá schovat," Skvěle jsem artikulovala na můj stav. Ani jedna z nich mi nebyla schopna odpovědět, tak jsem je všechny probodla vražedným pohledem. Urgentně jsem se potřebovala schovat a bylo mi, jaké ony mají pocity ze mě! „Tak kde se tu dá schovat!" Vykřikla jsem a všechny se lekly.
„Máme tu sklad pro chemikálie. Je tam sice málo prostoru, ale vlezete se tam."
„Tak mě tam doveď!" Byla jsem zoufalá a všechny pocity se mi míchaly do sebe. Tak moc jsem chtěla brečet, křičet, rozbíjet věci a propadnout se do země, však tím bych nic nevyřešila. Po chodbě jsem začínala slyšet hlasy oné ochranky a otevírání všech dveří.

Když mě zavřela, opravdu jsem se cítila stísněně. Rameny jsem se dotýkala všemožných poliček plných barevných kapalin a to mi nahánělo hrůzu. Co když na sebe něco vyliji?

 Pár vteřin mi přišlo jako nekonečná doba a mé tělo začala pohlcovat nepříjemná křeč. Když se po místnosti rozezněl zvučný hlas, který se po mě ptal, zadržela jsem dech. Tak moc jsem si přála, aby mě nenašli a já mohla bez problémů utéct, ale přeji si toho až moc.
Neslyšela jsem jediné slovo, avšak kroky, které se blížily ke mně, mluvily za všechno. Do pekla!
Jakmile otevřel, skoro jsem mu padla k nohám, nicméně rovnováhu ještě umím udržet. Zvedla jsem svůj pohled k vysoké, svalnaté postavě a nezmohla se ani na jeden zrychlený pohyb. Nemířila na mě totiž jedna zbraň, ale bylo jich hned několik.

„Dej ruce nad hlavu, ať je vidím! Nic na mě nezkoušej a pomalu!" Štěkal po mě jako hlídací pes a já měla opravdový respekt. Brala jsem to velice realisticky, což znamenalo, že znám moje šance proti tomuhle davu lidí se zbraněmi. Jakmile jsem udělala, co mi řekl, přitáhl si mě k sobě a následně se mnou praštil o stěnu.A to opravdu nepříjemné, takže jsem vyjekla bolestí. Ruce mi pak dal dolů a okolo obou zápěstích jsem ucítila chladný kov.