A R M Y

*14*

Dneska jsem tedy spala v malé garzonce, kde byly čtyři dvoupatrové postele. Opravdu to tady vypadá stísněně a zároveň to na mě působí extrémně nechutně. 
Společně s Rose a dalšími lidmi jsme dostali tuhle místnost. Zdá se, že každý z nás je převelice nadšen z našeho ubytování. 
Zamkli nás a my tu všichni mlčky sedíme a jen si vyměňujeme zmatené a vyděšené pohledy. Nemá smysl jen stát, tak jsem si zabrala jednu postel a lehla si do ní. 

Dnešní den se už nic nedělo. Všichni se nějak přizpůsobily nastávající situaci. 
Usnula jsem opravdu rychle, ale kvůli nepohodlné a vrzající posteli jsem se neustále budila.

*

Moje probuzení bylo bolestivé. Přeležela jsem si ruku, naspala jsem snad čtyři hodiny a teď kolem mě lidi dělají hluk.
Už se to nedalo vydržet, tak jsem se zvedla. Tři kluci tam po sobě pokřikovali a zdá se, že mají malý spor. Snažila jsem se je nevnímat a nenápadně jsem se převlékla. Nikdo si mě absolutně nevšímal, takže všechno proběhlo v pořádku. Když jsem ale chtěla odejít z tohohle nesympatického pokoje, bylo zamčeno. Protočila jsem oči a zády se opřela o zeď. Kluci se už posunuli o level výše a jeden rukou drcl do druhého. Tohle ani při nejmenším nevypadá dobře. Možná bych měla zasáhnout, ale opravdu nestojím o to, aby jsem schytala ránu, která nebyla určená pro mě. 
Tentokrát se začali mnohem hlasitěji hádat jen dva a kolem nich byl malý houček lidí, kteří po nich pokřikovali. 
A protože jsem byla na armádní škole, vím, jak zní, když dá někdo někomu pěstí. A zrovna teď se tak stalo. Číst oddílu začalo snad i fandit a dva kluci se začali prát. Hlasitě jsem zabouchala na dveře, ale zdá se, že tam nikdo není. Když se pak mihli mezi lidmi, uviděla jsem i krev. Tohle rozhodně nenechám, jen tak. "Přestaňte!" Vykřikla jsem na ně a vyšla k nim. Opravdu nevím, jak mám tohle zastavit.
Ale využila jsem moment, kdy se od sebe na chvilku odtrhli a stoupla jsme si mezi ně. "Můžete se přestat jako dobytek? Momentálně máme držet při sobě, ne se prát!" Zakřičela jsem na ně jako na malé děcka, ale právě tohle je trochu uklidnilo. Sotva jsem se nadechla, dveře se rázem otevřely a do místnosti vstoupily tři muži, který okamžitě zamířili k nám.
"Vy dva jdete okamžitě s námi," Řekl jeden z nich, který se bez přestání vpíjel do očí těch dvou. "a tebe chce vidět Asher," Podíval se také na mě. Polkla jsem a ustoupila o krok dozadu. Není to tak, že se bojím, ale nervózní opravdu jsem. Absolutně se mi tady nelíbí a chci rychle pryč. Přikývla jsem a vyšla ven z místnosti. "A zbytek tady se uklidní, nebo na to použijeme násilí!" Zdá se, že on má velký respekt. Každý sklopil pohled a nepípnul ani slovo. 

*

"Co potřebuješ?" Vešla jsem do rozlehlé místnosti, která vypadá jako kancelář. Jako jeden z málo prostorů to tady nesmrdí a dokonce to zde vypadá i lidsky. Asher na mě nechal svůj pohled a vstal z židle.
"Slyšel jsem, že se tam něco stalo? Všechno v pořádku?" Zdá se mi to, nebo si právě hraje na ochranářského bratra?
"Jo? Myslím, že je to v pohodě. To je všechno? Můžu už jít-"
"Ne," Skočil mi do řeči a zastavil se kousek přede mnou. "asi se ti moc nespí v té garzonce, že?" 
"Nečekaně." Jedovatě jsem poznamenala a chtěla odsud odejít.
"Nebuď na mě protivná, zachránil jsem tě." 
"Zachránil?" Vyprskla jsem po něm. "Byla jsem v bezpečí, dokud jsi mě neodvlekl sem. Tady do smradlavých chatek, kde mě zamkneš a čekáš, že ti budu děkovat. Ale to se pleteš, protože já a můj oddíl mizíme zpět!" Opravdu netuším, od kdy zrovna Asherovi zvládnu křičet do obličeje, ale ten věčný stres a rozčílení si vybojovalo své místo. 
"Děje se něco?" Vtrhla do pokoje Urnni. Oba dva jsme se na ní podívali, ale nic neřekli. "Ashere jedeme na tu obhlídku nebo tě tu mám nechat?" Řekla ještě.
"Počkejte na mě. Teď mi ještě dej chvilku." A tak odešla. 

Asher si jen promnul obličej a otočil se ke mě zády. Přešla mě veškerá nálada na hádku a tak jsem se sebrala k odchodu. "Pojedeš s námi." Řekl.
"Ne, díky."
"To nebyla otázka, ale rozkaz, Alex." Nahodil svůj typický výraz, kdy prostě nemáte šanci odmítnout. Kdy jediné, co jen pozorujete, jsou ty oči bez hlubšího významu, rty v přímce a ruce, které má vždy v bok. 
"Dobře..." Odkývla jsem to,  když vlastně ani nevím co. 

*

Nasedla jsem opětovně do černého jeepu, na sedačku vedle řidiče, což byl jedině Asher. 

Hlavu jsem opřela o zablácené okýnko a na chvilku zavřela oči. 

Cesta trvala poměrně dlouho a nakonec jsme najeli na velice prudký kopec. Cesta byla hrbolatá, auto se neustále naklánělo a sedělo se mi opravdu nepříjemně. 
"Nemůžeme jet po jiné cestě?" Řekla jsem nepříjemně a na vteřinu se na něho podívala. On mi ale ani tu vteřinu nevěnoval a pořád se díval před sebe. 
"Vždy jezdíme tudy-"
"U příjmu Urnni, za námi se žene šest Derelů, takže na to šlápněte a musíme jim ujet! Stříbro jede na přímou cestu, směr Vysoký les, Ocel jede pořád rovně, u studny to zamiřte obratem k věži a Bronz to u náklaďáku obrátí a nakonec zamíří k Libra řece. Prostě se jich zbavte a nejlépe bez úhony! Ukončuji spojení!"Zaznělo z vysílačky.
"A my jsme?" Skoro jsem až hystericky vykřikla a vystrašeně se podívala ze zadního okénka za sebe.
"Bronz a teď se pevně drž, tohle bude rychlá jízda." A tím šlápl na plyn.

- - - - - - 
Omlouvám se všem, za nezáživný díl a navíc to je tady až po X dnech, ale fakt jsem měla teďka krušné období, tak nešlo psát tak rychle:)