A R M Y

*16*

"Tady je moje dcera a já se o tom až teď!" Zahřměla nějaká žena, až mě to vzbudilo. Otřela jsem si oči a snažila se co nejvíce zabalit do své khaki bundy, ale nijak mi to nepomáhala. Byla celá vlhká z té studené země. Chvilku se nic nedělo, ale následně se před mřížemi objevila vysoká žena, tmavě hnědé vlasy má zastřihlé na mikádo a přilehlé šedé šaty. Bez přestání mě pozorovala a ani po pár sekundách se nepohnula ani o milimetr.
"Ehm?" Trošku jsem si odkašlala, aby na mě už přestala koukat. Vážně mi to bylo nepříjemné. 
"Zvedni se," Poručila mi a následně se podívala na druhou stranu, kde, jak předpokládám někdo stojí a řekla jim: "Okamžitě jí odveďte na ošetřovnu. Dostane čisté oblečení, stravu a pokoj. A ještě jednou se tohle bude opakovat, tak vás odsud vyženu jako psi! Tohle u sebe na základně nestrpím!" Následně probodla pohledem i mě a odešla pryč. 
Cela se za chvilku otevřela a pro mě si přišli dva postarší muži. Zdá se, že tohle bude mnohem zajímavější. 

Poté, co jsem ve sprchách strávila snad i hodinu mi bylo dáno nové oblečení - černé jeany, bílé tričko, které mi bylo opravdu velké a šedá bunda. Pak mě odvedli do jednoho z mnoha pokojů a bylo mi řečeno, ať si odpočinu a počkám zde. Zápěstí jsem měla stále v obvaze, který mi vyměnily za čistý a na hlavě už nemám nic. Pouze jsem si vlasy sepnula do culíku aby mi nezavazely.

Ale rozhodně jsem nemohla odpočívat. Byla jsem napnutá jako struna a každou vteřinu jsem čekala další obraty v mém životě. 
Dveře se po chvilce otevřely a do pokoje vešla ta stejná žena, jako stála u mé bývalé cely
"Moc mě mrzí, jak se k tobě chovali, Alex. Tohle už se nikdy nebude opakovat a pokud ano-"
"Mohu se jen zeptat, proč se ke mě tak chováte?"
"Protože jsi předci moje dcera." Řekla to takovým rázem, až mi z toho naskočila husí kůže. 
"Něco takového není možné, moje máma se lečí-"
"Ze závislosti na drogách? To ne drahoušku, já jsem pořád tady. Ano tohle ti bylo řečeno a mám k tomu pádný důvod. Kdybych byla pořád psychicky zdravá, nepřijali by tě na tuhle školu. Z prvu mi řekli, že se sem nehodíš, nemáš na to stavbu těla a jednoduše jsi moc citlivá. Ale já tě znala, věděla jsem lépe kdo jsi a ty jsi musela mít ten nejlepší vojenský výcvik. Kdybych tenkrát neudělala, to co jsem udělala, ty bys neuměla držet ani zbraň. Zkráceně - musela jsi být jedináček, který nemá kam jít. Pak tě teprve přijali. A nikdy bys nebyla připravena na tohle." Přitom, co mluvila jsem jí pozorovala. Měla stejný odstín vlasů i očí jako já. Taky měla tak podivně zužený nos a rty téměř až pleťové barvy. Nedokážu přesně říct, jestli nelže, ale vzhledově jsem se k ní podobala. 
"A na co přesně mám být připravena?" 
"Na to, že přebíráme velení. Tenhle stereotyp už je nuda a my máme mnohem větší sílu, než kde jaké státy. Máme tolik mužů v nasazení, který by pro mě položili životy, že by to sotva někdo spočítal. Po dlouhých měsících rozhodování jsem takto účinila a jak vidíš, svět se celkově mstí za všechno, co se kdy stalo. Lidé jsou teď proti sobě, přátelé spolu a bojují za to, jak chtějí žít, či jak mají žít jejich děti. Já jím dávám šanci, kterou jednoduše nechtějí promrhat." Mluvila klidně a  absolutním přehledem. 
"No dobře, ale teď mám opravdu zásadní otázku. Proč jste šli po mě a po Asherovi-  proboha, co se vůbec stalo jemu!" Vyhrkla jsem a měla jsem chuť se zvednout z postele, ale místo toho jsem se jí zprudka podívala do očí a trochu pootevřela pusu zděšením. 
"Je v cele. Byl poněkud hodně zraněný, avšak nějakou péči dostal, ale ten malý zmetek by si zasloužil, abych ho tam nechala vykrvácet!" 
"Proč to říkáš?" 
"Protože je celou dobu proti mě. On si myslí, že je asi chytřejší než já a celá moje rada, ale to se teda rozhodně plete. Celou tu zatracenou dobu, co byl u mě mi přebíral muže a zakládal si vlastní oddíl! No a pak si myslí, že ho asi nechám utéct a ještě mu snad poděkuji, že mě zbavil těch krys. Ale já si počkala a šlápla mu na paty. Všechno jsem mu v té špinavé a prohnilé základně zničila a přesunula jeho muže ke mě. Takže opět chlapec nemá absolutně nic a ještě k tomu je odsouzený k smrti." 
"A nemohla by jsi mu dát milost? Byla jsem s ním na té škole... A byla na mě opravdu.. Hodný." Nejprve jsem chtěla říct, jaký to je parchant, ale ve skutečnosti jsem plácla tohle.
"To myslíš vážně? Vždyť se chová tak arogantně na to, kolik mu je."
"To ano, ale vážně mi mnoho krát pomohl, když jsem byla ve štichu." Následně jsem u toho i přikyvovala a vážně se na ní zadívala, aby měla pocit, že nelžu. Sakra Ashere, jestli ti zachráním kejhák, mám to u tebe i s úroky. 
"Ještě si to rozmyslím, dobře? Máš ještě hlad? Můžeme jít spolu do jídelny a tam ti mohu představit pár lidí, či vojáků." Pak se zvedla, upravila si lem šatů a chtěla se vydat ke dveřím, ale chytla jsem jí za zápěstí.
"Počkej, co tady vlastně budu dělat? Půjdu zase do boje?" 
"Ty? Jsi sice připravená na boj, ale to jen pro naléhavé případy. Už jsi v bezpečí, Alex. Teď už nemusíš bojovat, zde jsi v naprostém bezpečí," Ale já zde nechci trčet, jako malé dítě, které musí každý chránit. "A navíc jsi zraněná." Následně podotkla a pohledek sklouzla k mojí zavázané ruce. 
"Mami, chtěla bych vidět Ashera a promluvit si s ním." Vstala jsem také a vyšla s ní ke dveřím. 
"A co by sis s ním tak řekla?"
"Jen chci vědět, jestli je v pořádku." 
"Dobrá, tak k němu můžeš jít k večeru, kdy tam téměř nikdo nebude. Tak ale pojď." Otevřela mi dveře a já vyšla na chodbu. 


______
Vím, vím, vím - díl není nic extra a z 90% jsou to jen dialogy, ale věřte, že to jsou důležité informace. Pak už zase nastane z většiny děj. 
A taky moc děkuji anicka-1, za ty nápady. Jsi vážně skvělá, ty sama bys tuhle povídku měla psát:D
Moc děkuji za vote, či případné komentáře ^^