A R M Y

*22*

V kuchyni již seděla Rose, která listovala tenkou knihou jako divá. Vůbec nevnímala mojí přítomnost, neboť jsem šla potichu jako myška.

„Alex," Broukla nadšeně a odložila knihu na kuchyňskou linku. „Tys byla běhat?" Prohlédla si mě a já několikrát zakývala hlavou. „Říkala jsem si, že potřebuji zpátky svojí fyzičku."
„Však nejdeš do terénu, nebo snad ano?" Zdá se, že jsem jí touhle větou mírně zaskočila. Lokty položila na stůj a svojí židli si přisunula ještě blíže, jako kdyby mě chtěla lépe vidět. „Ne, to ne. Vlastně ani nevím, co tady teď budu dělat, jenže bych se nejspíše zbláznila, kdybych celý den zůstala doma." Malinko jsem se usmála a couvla ke dveřím od svého pokoje. Avšak on se zvedla ze stolu a pak si na něho sedla.
„A nechceš odsud opravdu vypadnout? Tady se nic neděje, tenhle dům je jenom úkryt, takže když odjedeš na jednu ze základen, myslím, že tě to tam bude bavit více. Jsou tam i všichni ostatní z naší třídy. Takže nebudeš mezi cizími." Vlastně bych mezi cizími, stále byla, pouze bych viděla známější tváře. Nakonec jsem se vykašlala na schovávání v pokoji a napustila jsem si trochu studené vody do skleničky. Vyskočila jsem taky na stůl a pak se na svojí hnědovlasou kamarádku laskavě zasmála. „To zní dobře, asi to tak udělám. Musím to ale probrat s Asherem, protože mám pocit, že od něho potřebuji svolení." Trošku jsem zavtipkovala a ona se hned zahihňala. „Jaké svolení?" Ozvalo se od přicházejícího. Obě dvě jsme se na sebe podívaly a snažily se udržet přicházející smích.
„Později bych s tebou chtěla něco probrat." Řekla jsem sebejistě a pořád si na tváři udržovala úsměv. Zakýval hlavou, a jakmile došel přímo před nás, dlouze se na mě podíval. Jako by snad čekal, že na něho tu otázku vybalím teď hned. „A teď vy dvě plánujete co?"
„Vlastně bych se už měla vrátit zpátky. Nezapomeň, že nás čeká druhá fáze." Řekla mu Rose a mně se zdálo, jako by na něho mrkla. „Druhá fáze čeho?" Zněla jsem vyděšeně, protože nemám ani při nejmenším tušení, o čem to mluví.
„Útoku." Odpověď od Ashera byla jasná. Ze rtů jsem vytvořila rovnou přímku a uhnula pohledem, neboť vím, že veškerý útok je směřovaný na mojí mámu. „No nic, tak já už půjdu. A ty," Rose mi položila ruku na rameno. „Za mnou brzo dojeď."
„To si piš," Zašklebila jsem se a pak jsme se s ní oba rozloučili. Jakmile jsem slyšela zavření hlavních dveří, sesedla jsem ze stolu. „Jaký útok? Co přesně?" Myslím, že Asher mi velice nerad odpovídá na takové otázky. Otočil se ke mně zády a došel k oknu, kde odhrnul závěsy a podíval se ven.
„V hlavní budově, tam kde jsme byli oba dva, mají položené bomby. Je to jejich hlavní místo, takže je logické jim nařídit, aby z něho odešli. Přijdou o mnoho a jejich hrozba bude téměř nulová." Zněl vážně a byl si velice jistý svým rozhodnutím. „Budou mít čas na to, aby z tama odešli?"
„Samozřejmě, nejsem vrah Alex. Chci mít nad nimi pouze navrch." Otočil se zase ke mně.
„A na co ses chtěla zeptat ty mě?"
„Nebaví mě to tu. Navíc být poblíž Urnni není to nejlepší, jak trávím svůj volný čas. Takže bych pak ráda odjela na to samé místo, kam jela Rose. Prostě chci dělat něco užitečného." Konečně jsem se napila a pak skleničku zase odložila do dřezu. „A tobě nevadí, že bys plánovala útoky, na svojí matku? I když oba víme, jaká je, pořád je to tvoje rodina."
„Asi by to nebylo nejlepší, jenže si chci zvolit tu správnou stranu, a když ona je na té špatné, nemohu za to." Mírně se mi klepal hlas, ale snažila jsem se to schovat za zakašláním.
„Hele a jak jsi to myslela tím, že tě to tady nebaví?" Momentálně mluvil pobaveněji a rychle vyšel mým směrem. Pak mi položil obě ruce na bok a pevně mě držel. Já se pouze zakousla do svého dolního rtu a naklonila hlavu na jednu stranu. „Tak řekněme, že v jenom ohledu to tady není zrovna tak špatné."
"Já vím že jo." Oh Ashere, nemáš zrovna decentní ego. Své sevřeni zpevnil, až jsem skoro vyjekla. Položila jsem mu ruce okolo krku a přitáhla jsem si ho k sobě mnohem blíže. Opřela jsem své čelo o to jeho a soustředila se na jeho zrychlený dech. Když pak jela oběma rukama níže, zastavila jsem na místě jeho srdce. "Děsí mě, jak rychle ti buší srdce." Řekla jsem tiše a poté se zahihňala, protože mi chytl zápěstí, které odtáhl od té hrudi. Podívala jsem se mu do očí a snažila se uklidnit, protože jsem se chtěla stále usmívat. 
"To máš na svědomí ty," Zašeptal a jen co se mi zpříma podíval do očí, pomalu se ke mě přiblížil. "Ničíš mě Alex." Zašeptal mi do rtů. Nechtěla jsem čekat už ani jednu zapeklitou vteřinu, takže jsem ho políbila. Poněkud drsně, protože mě to užíralo. Chtěla jsem být stále u něho a dotýkat se ho. Polibek plný chtíče mi vrátil a když mi konečně pustil ruce, sáhl mi na zadek. To mě trochu zmátlo, ale on mě posadil na stůl.
"To jako myslíš vážně," Hlasitě jsem se začala smát. "Musím vážit snad tunu." 
"Alex, podívej se na sebe. Jsi drobná, nevážíš skoro nic," Taky se zasmál, což mi přišlo opravdu roztomilé. Vždycky se na mě podíval takovým způsobem, který mě uklidňoval a dával mi pocit bezpečí a domova. "Když nad tím tak přemýšlím, už pozítří bychom mohli jet na základnu. Co ty na to?"
"Proč pozítří? Proč ne třeba zítra?" Položila jsem mu své dlaně na ramena a trochu jsem naklonila hlavu na jednu stranu. Jednoduše jako zvědavé štěně. "Protože jakmile tam dojedeme, naše soukromí bude fuč a já tě chci mít ještě pár dní jen pro sebe." Nad tímto jsem se musela usmát. Přiložila jsem mu ruce na tvář a sledovala ho.
"Mám tě opravdu moc ráda, víš to?" 
"Ráda? Ty mě máš  prostě jen ráda," Řekl zamyšleně a položil své ruce na mé stehna, které poměrně silně stiknul. "Já tě třeba miluji." Pošeptal klidným hlasem. Následně mi políbil krk, takže jsem zaklonila hlavu. "Taky tě miluji." Zašeptala jsem upřímně a kousla jsem se do rtu.

_________
Mám otázku, vadí vám tyhle scény? Nebo byste raději více toho adrenalinu?
Moc si budu vážit odpovědi:)