A R M Y

*23*

Ještě jsem si zaběhla do koupelny pro kartáček a nakonec jsem si zapnula tašku. Slyšela jsem, jak Asher nastartoval auto, takže jsem si zvedla své zavazadlo a došla jsem po schodech dolů.
Oblékla jsem si koženou bundu, která původně patřila Asherovi, zamkla jsem a nasedla jsem do auta. „Dám to do kufru jo?" Optal se, a když jsem přikývla, schoval tašku dozadu.
Když vyjel, celou dobu jsem se dívala na ten domek. Urnni prý dojede pár dní po nás, protože si musí ještě něco zařídit. Ani jsem se neptala, co to bylo, protože mě to upřímně nezajímá. „Netváříš se moc šťastně." Řekla jsem, když si ho pár vteřin prohlížela. Měl nakrčené obočí a vypadal tak soustředěně, až mě to děsilo.
„Snažím se věnovat řízení."
„Ashere, cesta je prázdná a jsme uprostřed ničeho. Zase tak moc se řízení věnovat nemusíš, takže co se děje?" Otevřela jsem si okénko a nechala jsem si tvář ovát svěžím vánkem. Bylo to uklidňující v tomto dusném prostředí. „To není tvůj problém Alex, zbytečně by tě to trápilo." Na pár vteřin se na mě podíval a já v jeho očích neviděla moc upřímných emocí.
„Já myslela, že si věříme." Zakroutila jsem hlavou a jednu ruku jsem dala ven z auta, snad jako bych chtěla sáhnout na klidu a vypadnout z auta. „Věř, že kdybys to potřebovala vědět, už dávno bych ti to řekl. Jenže tohle je něco jiného, vážně to musím vyřešit pouze já, nechci tě do toho zatahovat."
„Jak tedy chceš, prosit se tě nebudu." Zklamaně jsem vyhlédla ven a nadechla jsem se prudkého, chladného větru, který mě bodal do tváří. Sledovala jsem opuštěnou krajinu a zdálo se mi, že se blížíme do mlhy.

Po pár minutách se prostředí zcela změnilo. Mlha pohltila celou cestu a byla opravdu hustá. „Budu muset zastavit, nechci vyjet ze silnice. Počkáme, než to zmizne."
„Dobře." Pípla jsem a otevřela dveře, abych se protáhla. Nechtěla jsem tam s ním sedět, protože je něco špatně a já zatraceně nevím, co.
Procházela jsem se pár metrů od auta a zhluboka dýchala. Vzduch byl tak těžký, že se mi začala motat hlava.
„Alex! Kde si," Uslyšela jsem Ashera, který zněl velice vážně. Chtěla jsem mu odpovědět, ale hlas se mi zadrhnul a místo slov jsem dopadla na kolena. Zem zaduněla a já zakňučela bolestí. „Notak kde si? To není mlha! Musíme okamžitě zmizet." Tak moc jsem chtěla něco říct, ale těžké víčka zavřely mé oči.

Zahýbala jsem ztuhnutými prsty a přetočila se na bok. Poznala jsem, že neležím na tvrdé zemi, ale posteli. Otevřela jsem tedy oči a posadila se.
Sedím v hodně malé místnosti, která na mě nepůsobí zrovna dobře. Rozhlížela jsem se okolo sebe a snažila se najít něco, co mi řekne podrobnosti, ale místo toho jsem si připadala zmatená. Věci okolo mě se stále točily dokola a nohy mi přišly jako by snad vážily tunu.
„Haló?" Řekla jsem tiše a snažila jsem se zvednout, ale moc mi to nešlo. Předpokládám, že jsem jednoduše omdlela. Což znamená, že jsem na Asherově základně s Rose a ostatními z oddílu.
Uklidnila jsem se a pokusila jsem se zase postavit. Tentokrát to byl úspěšný pokus a já došla kulhavě ke dveřím. Opřela jsem se o kliku a skoro jsem vypadla do dlouhé, velice osvětlené chodby.
„Slečno, jste v pořádku? Myslím, že byste se měla vrátit zpátky do postele." Upřela jsem svůj pohled na velice vysokou mladou ženu, která vypadala poměrně nebezpečně. Tmavě modré vlasy, což bylo velice zvláštní, měla divoce pohozené do stran a její kožené oblečení mi připomnělo, ať zkontroluji, co mám oblečeného já. Když jsem zjistila, že je to šedé tričko a tepláky, které se mi nezměnili od té doby, co jsme vyjeli, uklidnila jsem se. Nikdo mě nepřevlékal.
„Kde je Asher? Potřebuji s ním mluvit." Narovnala jsem se a zády se opřela o stěnu, abych neupadla. „Ach, to jste vy. Budu vás muset vyprovodit zpět na pokoj." Chytla mě za loket a prošla se mnou zpět do pokoje. Kdybych byla v normálním stavu, myslím, že bych se velice ostře bránila, ale teď jsem ráda, že se udržím na vlastních nohách.
„Tak kde je Asher? Proč s ní nemůžu mluvit?"
„S Asherem si nepromluvíte, protože tady není." Udiveně jsem zvedla obočí a trhla jsem rukou, aby mě konečně pustila. „Proč by tu nebyl?"
„Protože jste na základně vaší matky. On tady nebude. Už nikdy vás nebude obtěžovat." Krev mi ztuhla v žilách a slzy se mi nahrnuly do očí. Prosím, ať tohle není skutečnost. Chtělo se mi křičet a bořit města, ale musím se zklidnit.
Dýchej.
„Doveď mě za ní. Doveď mě okamžitě za mojí matkou!"„To nemůžu. Zrovna odjela pryč, takže tu budete muset počkat. A navíc si myslím, že v tomhle stavu byste nedokázala normálně komunikovat s nikým, natož s vaší matkou." Připadalo mi, že se usmívá a vychutnává si tu chvilku, kdy má nade mnou navrch. „Tobě může být jedno, v jakém jsem stavu. Ať je, kde je, potřebuji jí hned. Rozumíš?" Zvýšila jsem hlas, oči jsem upřené pouze na její obličej a rty jsem měla v tenké přímce. Nemůžu zrovna myslet na to, co provedla s Asherem, jinak bych už neměla další sílu. Potřebuji se jen soustředit na to, abych zrovna neomdlela.

„Jak jsem již řekla, nemohu vás za ní dovézt. Nechtěla být rušena, takže se budete muset uklidnit a vyčkat. Připadáte si moc rozrušená, mám tu snad zůstat s vámi?" To si snad ze mě dělá srandu! Ta holka už nemůže být více arogantnější. Rozhlédla jsem se okolo sebe, protože potřebuji velice pevný předmět. Však kromě drobné lampy, který už tak byla polorozpadlá a několika obrazů jsem nenašla žádnou zbraň. Teda do té doby, dokud jsem nepohlédla na její opasek a nespatřila drobnou černou devítku. „Začíná mi být opravdu špatně, asi budu zvracet." Předklonila jsem a chytla jsem se za břicho. „Dovedu vás na záchod." Přišla ke mně blíže, chytla mě za ruce a chtěla mě narovnat, však já jsem spadla na zem a s sebou jsem vzala velice důležitou věc. Když se na mě nechápavě dívala, protože jsem musela vypadat velice rozrušeně, nervózně a v kritickém stavu, narovnala jsem ruce, kde jsem v dlaních pevně svírala její bývalou zbraň.
„Konec keců, doveď mě za ní." Nabila jsem si a mířila jsem přesně doprostřed jejího čela. Jenže můj zrak byl proti mně, pohled se mi neustále zužoval a věci okolo mě nechával tančit. „Dobře dobře! Hlavně nestřílej!" Poslední větu řekla klidně a ruce dala nad hlavu. Tahle pozice se mi líbí mnohem více. Postavila jsem se na nohy, což bylo poměrně těžké, ale musela jsem to zvládnout. Následovala jsem jí po chodbách a moje kroky byly neskutečně zametené. Motala jsem se okolo své osy a nemohla jsem myslet na jednu věc. Všechny mé myšlenky byly jako paralyzované.
Nemůžu.
Nemohu ujít další krok.
Sesunula jsem se podél zdi a soustředila jsem se pouze na to, jak jsou kachle na zemi chladné. Modra vlasá vlastně vypadala, že to čekala. Klekla si vedle mě, pomalu mi sebrala zbraň a následně vytáhla injekci. Byla opravdu drobná a ukrytá v černém pouzdře. „Až se znovu probudíš, bude to lepší, to mi věř." Zašeptala a natáhla mojí ruku. Kéž bych jen měla dost síly na to, abych utekla a mohla sama sebe bránit. V další vteřině jsem ucítila jemnou bolest a zavřela oči. Nechci už znovu usnout a nemít nad děním okolo sebe kontrolu. 

_________
Chtěli jste to? Máte to mít! 
Trocha změny prostředí přece nikomu neuškodí.
Hmmm, akorát teď přemýšlím, co provedu Asherovi. 

Možná čekejte i to nejhorší, ale co, nechte se překvapit!:D
LUV U ♥