A R M Y

*8* - část -2-

Netuším, jak dlouhá doba uběhla, ale pořád je mi větší a větší zima. 
Předpokládám, že budu opravdu hodně nachlazená a nejspíše mám i něco zlomeného. Teď už jsem zvládla pohybovat aspoň hlavou. Podívala jsem se nad sebe a zjistila, že jsem spadla do prohloubeniny v zemi. Ležím před malým potůčkem a ve vysoké trávě. Opírám se o kameny a neslyším nic jiného, než kapky a svůj vystrašený dech. 
Jak dlouho tady budu muset být, než mě někdo najde... Živou.

Z pohledu:
-Asher
Konečně jsme dorazili k autobusu. Náš tým stál absolutně za hovno, proto jsme tu jako poslední. 
Opřel jsem se o bílý autobus a nejraději by jsem si právě zapálil, ale to by mi moc neprošlo. 
"Pohněte a nastupujte, chci už být ve škole!" Okřikl nás Mark a všichni se dali do pohybu. Sedl jsem si do sedačky, která byla hnedka mokrá a utřel jsem si obličej. 
Ale nevyjížděli jsme se. Asi deset minut jsme čekali, než se každý začal ptát, proč už nejdeme. Učitelé si před autobusem povídali a podle jejich výrazu jsou hodně znepokojení. 
"Tak si zase zpět vystupte, někdo se ztratil a musíme ho jít najít." To si snad ze mě dělá prdel, jaký imbecil se tam mohl ztratit! 

"Rozestupte se, a nic nepřehlídněte!"
"Hele Marku, kdo se ztratil?" Zeptal jsem se ho. Mark byl můj bratranec, není divu, že mu tykám. Jsme dobrá parta a velice dobře se známe. 
"Ta malá bruneta, teď přesně nevím, jak se jmenuje-"
"Alex..." Zašeptal jsem.
"Jo ta! Jak to, že jí znáš? Nevěděl jsem, že tě berou zrovna takovéhle." Zasmál se nad tím a pošťouchl mě. 
"Neřekl bych, že se mi líbí, jen je zajímavá. Všichni jí nadávají a ona dělá, jako že jí to nevadí a přesto by z nich nejraději vymlátila duši. Ta holka mě z celého srdce nesnáší." Oba jsme se sborově zasmáli a pokračovali v cestě. 

Už byla úplná tma, ale zase neprší, což je obrovské plus. Každý máme svojí baterku a pokoušíme se prohledat každý kout, ale zdá se to jako nemožné jí najít, jako by se propadla do země. 
"Ta snad umře nad podchlazení." Řekl někdo za mnou. Teď může být něco málo okolo nula stupňů a pokud někde je v tom mokrým oblečení, někdo by se za ní měl začít modlit. 
"Něco jsem našel!" Vykřikl Mark, který byl ode mě už dál. Hned jsem tam doběhl a podíval se do díry. Tahle země se musela odloupnout a ona tam spadla, ta si teda fakt umí vybrat místo, kam šlape. 
"Alex!" Zakřičel na ní někdo, ale ona se neozývala. Dobře, teď mám o ní už vážně strach. 

Z pohledu:
-Alexandria
Někdo vykřikl mé jméno, ale celá má mysl je až moc mimo na to, aby jsem na to dokázala zareagovat. Právě jsem zvládla pohnout pouze prsty na ruce, což je hodně špatné. Je mi právě nejhůř za celý svůj život. Jsem bezbranná, promrzlá, zmoklá a zraněná. 
Na chvilku jsem zavřela oči, a přišlo mi to, jako bych usnula na stovky let a zase se probrala. přitom mohla uběhnout tak minuta. 
Slyšela jsem, jak někdo jde dolů. Předpokládám, že je zavěšený na provaze, ale nezmůžu se ani na to, přemýšlet nad podrobnostmi. 
Uslyšela jsem dopad podrážek do hlíny a pak se něčí kůže dotkla té mé. Klekl si ke mě a zašeptal: "Nenechám tě tady..." Moc dobře vím, komu ten hlas patří a teď jsem tak ráda, že ho slyším. Tak neskutečně ráda. 

Z pohledu:
-Asher
Když jsem jí vytahoval zase nahoru, vůbec nevypadala jako ta bojovnice Alex, kterou znám. Měla světlou, skoro až bílou pokožku, fialové rty a jakmile jsem se jí dotkl, byla jako kus ledu. Klepala se a spala, bylo mi jí opravdu hodně líto. 
"Vypadá dost špatně, volám záchranku. Ostatní, kromě Ashera se vrátí zpět, jestli se ještě někdo ztratí, vlastnoručně ho zakopu!" Rozkázal Mark a prohlídl si dívku v mém náručí. "Pojď na louku, je odsud kousek, ta bude potřebovat helikoptéru, sanitka sem nedojede a než jí tam doveze, umrzne nám v rukách, určitě je podchlazená, podívej se, jak vypadá." A měl pravdu. Opravdu jsme všichni tak zranitelní? 

Z pohledu:
-Alexandria
Můj první pocit byl - 'Konečně jsem na pokoji ve škole!', ale hned na to jsem si uvědomila, že to nebude tak úplně pravda. Nemůžu se hýbat, bolí mě krk, připadám si celá svázaná a špatně se mi dýchá. 
Konečně jsem otevřela oči. Ležím v nemocnici, to poznám, už jednou jsem se tu ocitla. Pravou ruku mám v sádře a levý kotník jenom zavázaný. Takže jedna zlomeni a nejspíše vymknutý kotník. 
Nikdo tady nesedí v křesle jako ve filmech, žádná tajná láska, nikdo z rodiny, jen já sama. Tak jako doposud.