A R M Y

*15*

Právě jsem tohle auto nesnášela, že nemělo pásy a já tu poskakovala jako divá. Navíc Asher neustále prudce zatáčel, což mi absolutně nepomáhalo v tom, udržet rovnováhu. Už snad po sté jsem se podívala za sebe a nic se nezměnilo na tom, že se za námi ženou dvě stříbrné, terénní auta.
"Měl bys zrychlit." Upozornila jsem ho a na vteřinu se podívala na jeho výraz. Byl plně soustředěný a ani na chvilku se nepodíval jinam, než kam měl.
"Nemohu..." Vydal ze sebe co nejrychleji a opět rychlím obratem zamířil do zatáčky.
"Jak nemůžeš? Musíš, jsou hned za námi!" Začala jsem opět hysterčit a tep se mi zrychlil na sto dvacet.
"Prostě nemohu, tohle auto nezvládne vše, co si umaneš." Hned na to jsem se podívala ven ze svého okénka a hned za stromy se vedle nás hnalo další auto. 
"Ashere! Ashere, máme obrovský problém!" Vykřikla jsem a své dlaně přiložila na sklo. "Máš tu nějakou zbraň, sejmu ho." Asher nad tím ani nezapřemýšlel a z přihrádky mi podal devítku. Otevřela jsem si okénko, snažila se nějak uklidnit a hlavně snížit mé otřesy, abych měla přesnou střelu. Nakonec jsem ale zmáčkla spoušť a nic. Auto jelo stále dál a to mě opravdu naštvalo. Od kdy neumím mířit? Zkusila jsem to tedy znovu, pečlivě jsem zamířila na přední levé kolo, nadechla se, vydechla a vystřelila.
"TREFA!" Vykřikla jsem nadšeně a pozorovala stříbrné auto, jak dostalo smyk a nabouralo do vysokého stromu. Nestihla jsem se ani podívat na Ashera a už jsem zpozorovala, jak do nás někdo z boku naráží. Asher nesledoval svojí stranu. Celé moje tělo se otřeslo a vyletěla jsem ze své sedačky. Slyšela jsem jen, jak se rozbilo okno, křik a pak jsem viděla černo černou barvu. 

Nemohla jsem se ani pohnout, přes všechnu tu bolest a můj hlas se vytratil jako ranní mlha.

Moje mysl byla až moc roztřesená, abych mohla vnímat něco, okolo sebe. 

Připadalo mi jako věčnost, kdy jsem opět začala vnímat, tentokrát jsem již slyšela hlasy, slova, která se míchala do sebe a všemožné tóny, určitých věků. Pomalu jsem otevřela oči a  spatřila jsem pouze záblesky světel, mihnutí postav, stíny, ale nemohla jsem se soustředit na jednu konkrétní věc.
"-mrtví určitě nejsou.." Moje tělo se trošku zbrchalo z prudké rány a začala jsem vnímat aspoň útržky vět. Po chvilce jsem si uvědomila, že jsem pořád v autě, sedím na sedačce a vůbec netuším, jak jsem ten náraz mohla přežít. Znovu jsem se otevřela oči a čelní sklo bylo rozbité na padrť a pak jsem ucítila potůček krve na mé hlavě. Zdá se, že jsem rozbila okénko na mojí straně. Následně jsem pomalu otočila hlavu, což opravdu bolelo a dostávala jsem tím křeče, po celém mým těle a chtěla se podívat na Ashera, ale ten už tam nebyl. Jeho sedačka byla prázdná. 

Dál si nepamatuji vůbec nic, jako by mi někdo vymazal vzpomínky. 

-

Netuším, jestli uběhla minuta, hodina, den nebo týden. 
Ležela jsem pokroucená na studené zemi, přeze mě byla přehozená tenká deka, která podivě zapáchala a jsem už mohla pohybovat části těla. Sáhla jsem si hlavu, kde jsem měla obvaz, ten jsem měla i na zápěstí pravé ruky a dál jsem nepochytila žádnou novinku. Předpokládám, že mám otřes mozku. Nebo měla? 

-

Když jsem se znovu probrala, prohnala se mi hlavou myšlenka, kolikrát budu ještě v bezvědomí. Žít právě teď je opravdu nebezpečné a člověk nikdy neví, co se mi stane. 
Moje tělo už se zdálo být více pohromadě, pomalu jsem si sedla a rozhlédla jsem se. Zdá se, že jsem v cele. Je to zde stísněné, vlhké, zapáchající  a nechápu, jak jsem zde mohla přežít. Či že mě tu už něco nesežralo. 
Následně jsem se postavila, ne moc rychle, aby se mi nezatočila hlava a já neskončila na zemi. Opřela jsem se o mříže, které mě oddělovali od civilizace a měla v plánu zakřičet, nevím na koho, nevím co, ale rychle mě to přešlo, když jsem si uvědomila, u jakých lidí asi tak mohu být. 
Zdá se, že po Alecovi a jeho lidech šli již dříve, chtěli nás dohnat, snad i zabít a nechci ani pomyslet na to, co se mnou provedou, až zjistí, že jsem se vzbudila. 
Třeba ale nebudou tak zlý, když mě nenechali umřít v lese a poskytli mi pomoc. 

Po chvilce, kdy jsem si sedla a opřela hlavu o studenou zeď, jsem uslyšela kroky. 

Znervózněla jsem a začaly se mi klepat konečky prstů. 
Tak dva kroky přede mnou se zjevil vysoký, pohublý muž, kterému mohlo být okolo třiceti let a bez přestání mě pozoroval. Jako by analyzoval celou situaci, či nevěřil, že jsem vzhůru. 
"Kdo jste?" Tohle mě momentálně velice zajímalo. Ale on mi nic neřekl, jen se mi na chvilku podíval do očí a pak zase odešel. Dobrá, tohle bylo opravdu divné a jen co jsem ho opět neslyšela, zavřela jsem oči. 

Tak ráda bych odsud vypadla, vrátila se zpět na školu a byla normální studentka. Tak moc mi teď chybí smích ostatní, že jsem mrně, úděsné soutěže a otrávené obličeje vedoucích.

 - - - - - - - 
Tak jo, měla jsem pořádný blok v psaní.
Ti, co mě nějak lépe znají, ví že je to u mě celkem časté, ale nikdy to netrvalo tak dlouho. Na vše jsem se vybodla a teď jsem zpět.. HAHAHA! 
Potřebuji trošku inspirace, fůha, kapitola je teď zoufale krátká, neboť moc nevím, jak pokračovat, aby to bylo originální:D

Btw, jak si vůbec Alex představujete vy? (vzhledově)

-To by mě opravdu zajímalo, takže když mi do komentu dáte link na obrázek/fotku, extra ráda se na to podívám!:D