Jak je asi těžké probojovat se v armádní škole na nejlepší místa?
Jak je asi těžké udržet se ve stejném psychickém stavu, když jste terčem posměchu a přesto hodláte dále bojovat?
Jak je asi těžké najít si věrného kamaráda a nenechat se sebou...
Pomalu jsem jedna svojí misku plnou ovesných vloček a neustále se rozhlížela okolo sebe. Stále jsem měla pocit, že zde nepatřím. Musím však uznat, že je to tu zařízené opravdu pěkně a útulně. Urnni, která seděla naproti mě nepípla ani slovo a mám takový pocit, že by snad bylo i pod její úroveň, kdyby se mi podívala do očí. Dokonce jsem se i zeptala, kde to jsme, ale neuráčila se mi odpovědět. Pořád si četla a nevnímala mojí přítomnost. Potom co jsem dojedla a byla plně ignorována jsem se vydala na průzkum domku sama. Asher se mi ztratil z dohledu a zatím se neukázal.
Sešla jsem zatočené schody a vešla na tmavou chodbu. Letmým pohybem jsem sáhla po vypínači a rozsvítila. Po celé zdi byly obrazy a nápisy - vlastně to působilo opravdu strašidelně. Nebyla jsem zase až tak zvědavá, abych otevírala jedny dveře za druhými a kontrolovala, co tam je. Místo toho jsem se chtěla dostat ven a trochu se zde porozhlédnout. Vyšla jsem ze dveří a okamžitě se rozhlédla. Přišlo mi, jako by to byl snad jediný dům na zemi. Okolo šedého domu nebylo nic jiného, než pole a obrovský les. Avšak opravdu se mi tady líbilo. Zhluboka jsem se nadechla čerstvého zvuku a posadila se do trávy. Bylo tady tolik klidu, kolik jsem potřebovala.
Po pár minutách, kdy jsem koukala do blba a přemýšlela nad hloupostmi jsem uslyšela auto. Něco ve mě hrklo a okamžitě jsem se postavila. Pár metrů přede mnou zastavil postarší náklaďáček, který nevypadal zrovna dobře, ale vystoupila z něco Rose. Vypadala opravdu jinak, vlasy měla spletené do copu, což u ní nikdy nebylo zvykem, ale taky byla oblečená do normálního, civilního oblečení. Hned jak zpozorovala, že tam jsem, zasmála se vystoupila z auta. "Ahoj Alex!" Vyhrkla splašeně a obejmula mě. Pevný stiskl jsem jí oplatila a taky jí pozdravila. "Co tady děláš? Já - já nevěděla jsem vůbec kde jsi..." Trochu jsem posmutněla, protože vím, že jsem jednu myslela i na to, že je mrtvá. "Nepůjdeme do vnitř?" Poukázala na dům a šla kupředu. "Jak ses tady vůbec ocitla?" "Asher si myslela, že mě ráda uvidíš. Snad se nemýlil." Mrkla na mě a uchechtla se. "Ne, to teda ne, jsem ráda, že jsi tady! "
Když jsme kráčeli napříč domu, Rose mě vedla - snad jako by to tady znala do posledního puntíku. Už v dolním patře jsme vešly do bílých dveří, které odemkla a já se posadila na sedačku. "Tak bych jen začala," Zamyslela se a posadila se k pracovnímu stolu, na kterým byl notebook. "Od toho, co jsi nás naposledy viděla, což bylo jak jsme skončili u Ashera, jsme se k němu přidali. Teda někteří z toho nebyli moc nadšení, ale já překvapivě ano. Opravdu dobře se mi s nimi pracovalo, ale ještě ten den, jak jsi odjela a následně po vás šla Liga Derelů jsme odjeli i mi. Bylo pádné mínění, že po nás půjdou, takže na základně zůstalo jen opravdu málo lidí a zbytek odjel do jiných útočišť. Zůstala jsem s Alecem, kdy jsme většinou pracovali na úkolech sami. Hodně jsme se to naučili s počítači a začali se nabourávat do systému Derelů. Taky kdo jiný by asi odpoutal jejich pozornost planým poplachem, když jsme museli utéct. Ale potom co tě postřelili se jelo hnedka tady, základna byla až moc daleko a Asher se o tebe bál. V tomto domě jsem bydlela já, ale rodiče utekli do Itálie, když začali všechny ty výbuchy a teroristické útoky, takže jsem tenhle dům nechala jako další útočiště, což se vyplatilo." Bez dechu jsem jí pozorovala a chtěla jsem toho slyšet více, opravdu mě to zajímalo. Byla jsem svým způsobem šťastná, že to takhle dopadlo, protože se téměř nikomu nic nestalo a přesto jsme spolu. "A co Alec? Proč nedojel taky?" Rose se zatočila na židli jako malé dítě a s úšklebkem se na mě podívala. "Co já vím, Asher by asi nebyl zrovna rád, kdyby za tebou jezdili kluci," Šibalsky se na mě podívala a já uhodla, na co naráží. "Takže?" "No já ti nevím, asi... Jsme spolu? Nebo, prostě," Neustále jsem se zadrhávala, protože mi vypadávaly myšlenky. "Jsme opravdu dobří přátelé." "Přátelé?" Vyprskla na mě. "Víš, jeho sestra mě nemá moc v lásce. Asi nás zabije, pokud nás znovu uvidí spolu." Musela jsem se zasmát nad tou představou, protože Urnni je opravdu zvláštní člověk. "Je hodně impulzivní a paličatá, avšak přitom je super." "Super? Bavíme se o té stejné osobě, Rose?" Obě dvě jsme se začali smát, než mi skoro došel dech. "Hele a co plánuješ vůbec teď? Jak na tom je celý svět a co Derelové, nechci, aby jste je zničili úplně." "Nevím, co bude dál, rozkazy přijímám téměř na místě, nevím o tom, že by existoval nějaký plán a co tě vede k tomu, abychom je nějak ušetřili? Vždyť tě unesli a skoro zabili!" "Vede to tam moje matka, sice je trochu více šílená, ale pořád je to moje rodina." Rose jenom protáhla obličej a poklepala prsty o stůl. "Tak to je síla." Řekla dlouze a myslím, že už neměla další slova.
*
Nakonec jsme všichni seděli v kuchyni, a když všichni, myslím tím i Urnni a taky Ashera. Rose mi připadala teďka velice důležitá. Zdá se, že o těchto lidech a jejich záměrech ví téměř vše. Ale kdy si zrovna Asher vyhlídl Rose, nedával náhodou vždycky přednost těm svým kamarádům, jako byl Nick nebo Michael? A proč mi teď připadá, že je Rose o mnoho více důležitější, nežli já? Vím, že je to moje kamarádka a já bych jí svým způsobem měla jen to dobré, ale proč zrovna ona? Vždyť byla neustále mezi nejhoršími studenty, v ničem není nijak extra výjimečná. Tak proč zrovna ona?
------- Tak už jsem asi našla herečku, ke které bych přirovnala Rose. Řekla bych, že je to Georgie Henley. Přikládám její fotku, abyste to nemuseli hledat a hlavně pro ty na mobilu:D
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
Jak si Rose představujete vy? Předpokládám, že uplně jinak, než já:D Ale zase furt nevím, komu by se podobala Alex:D:)
