A R M Y

*4*

Krkolomně jsem došla do pokoje a lehla si bez převlečení na postel.
Jednou mě možná zachránil, ale dnes opět nade mnou vyhrál.
Během pár vteřin jsem usnula a měla bezesnou noc.

Vzbudila mě siréna, která byla spuštěna jen při zvláštních úkolech nebo situacích. Okamžitě jsem se zvedla na nohy, letmě si učesala vlasy, vyčistila zuby a seběhla do největší chodby, před hlavními dveřmi, kde stála už skoro celá škola.
Ozvalo se došlapování těžkých bot, což znamenalo příchod ředitele školy Mecelenwooda. "Přeji hezké ráno všem studentům. Nechal jsem vás zavolat z důvodu odjezdu do armády naší republiky. Seznámíte se s požadavky, co by po vás žádali při vstupu, zkusíte si jejich trénink a naučíte se spoustu nových věcí. Podle tříd se rozdělte do autobusů, které vás odvezou na určité místo. Odjezd je hned, přespíte tam v kasárnách a celkově ta, budete tři dny, dvě noci. Neudělejte nám ostudu a snažte se!" No nazdar.

Našla jsem naší třídu o dvaceti lidech a nenápadně se přidala k nim. "Ahoj Alex." Pípla Rose. "Nazdar." Odpověděla jsem, aby se neřeklo.
"Tak nastupte, jede s vámi i vyšší ročník, tak nedělejte bordel. Kdo mě bude srát, půjde pěšky!" Vyštěkl na nás Stricks, který si upravil uhlazené blonďaté vlasy a nahlas tleskl. "Pohyb, pohyb!" Křikl ještě a začalo se nastupovat. To bude teda zábava, už se nemohu dočkat.

Sedla jsem si někde uprostřed a pohodlně se usadila.
Nikdo si vedle mě nepřisedl, což je skvělá zpráva. Opřela jsem si hlavu a sedačku a dívala se k okna. 

Na chvilku jsem zavřela oči, ať mi cesta rychleji uteče, ale celá má sedačka se zhoupla pod náporem kopnutí. To jsou takový kreténi. Otevřela jsem oči a zaskřípala zuby. Někdo, kdo sedí za mnou se právě chová jako rozmazlené dítě ze základky. Kopnutí se opakovalo a tehdy jsem se už naštvaně otočila za sebe. Měla jsem chuť ty dva kluky za mnou proliskat z obou dvou stran, ale když se teď tak na ně dívám, myslím, že by jsem si o ně zlomila ruku. Stačilo mi dát pěstí Asherovi, neboť ještě teď mám rudé klouby. "Můžete laskavě přestat, nejste tady sami!" Zavrčela jsem na ně, nečekala na odpověď a sedla si zase zpět. "Nevrč tolik, kotě." Nakonec ale řekl. Kdybych mohla, zastavila bych autobus a šla ven. Kdyby to byla potřeba, rozbila bych i to okno a za jízdy vyskočila na beton! 
"Mojí slečnu snad otravují nějaky vymatlanci?" Ozval se známý, ironický, otravný hlas, který má duše nesnáší. To si snad ze mě dělá srandu! Asher si s velkým úsměvem přisedl vedle mě a nadzvedl obočí. "Dej si odchod Casanovo." Vyprskla jsem po něm a zadívala se zase z okna. "Jsi naštvaná, že jsem tě přepral co?" 
"Kdyby nebyla taková tma, během vteřiny by ses válel u mých nohou." Tentokrát jsem ironický a otravný hlas naladila já. "Na to bych teda nevsadil."
"Já teda jo."
"Tak se teda vsadíme. Při příležitosti, se můžeš se mnou opět utkat a tentokrát uvidíme, jak zazáříš ty moje hvězdo." 
"Přestaň mi takhle říkat, nemáš pro mě cenu ani jako bordel na mojí podrážce." Ale jeho úšklebek hned zmizel, když mi chytl bradu a silně s ní škubl, aby jsem se mu podívala do očí. "Važ si svých slov, Alex. Mě nemůžeš říct vše, co máš na jazyku." 
"Já si myslím, že si můžu říct to, co chci já, ne to, co mi určuješ ty."
"To se ještě uvidí." Dodal, vstal a zase si sedl na své původní místo.
Tak tohle bylo opravdu divné, ten kluk neví, kdy má přestat. 

"Vy jste banda líní!" okřikl nás Stricks, když jsme líně vycházeli z autobusu. "Namiřte si to do tělocvičny, hoši vám ukáži směr." Pak hlavou pokynul ke dvěma mužům, rozhodne to kluci nejsou.. Byli podobně oblečení jak my, ale krapet nasvalenější.
Nasledovali jsme je po široké kamenné cestě. "Vyhoříme tady, ti kluci nás převálcuji." Špitla na mě Rose a rázem byla vedle mě. Udiveně jsem se na ni podívala, protože jsem si neuvědomila, kdy nastal ten bod znovuzrozeni našeho přátelství. "A proto by jsme se měli více snažit." řekla jsem ale nepodívala se na ní. Jen se zhluboka nadechla. "Jsi mnohem lepší, než já, ty to lehce zvládneš."
"Tím chceš říct, že tobě to jako nejde?"
"A jde snad? Poslední dny jsem nějak unavená a nic mi nejde."
"A já ti mám jako nějak pomoct? Promiň Rose, ale ty si se přestala bavit se mnou. Zcela si se na mě vykašlala a teď děláš jako by se nic nestalo."
"Já vím.... Jsem si toho moc vědoma, ale bracha prostě nechtěl ať se s tebou bavím." Tušila jsem, že Rose má bratra, ale stále nevím, kdo to je. "Tak jsi ho poslechla.. A teď už ten tvůj bratříček nemůže mluvit, aby ti zakázal se se mnou znovu bavit?"
"Už ho nechci poslouchat, jen se mnou manipuluje."
Na to už jsem ji neodpověděla, protože jsme byli na místě.
"Tohle je hlavní tělocvična, především pro začátečníky nebo lajdáky-, mluvil jeden člověk z armády, než mu do řeči někdo skočil. "Tak tu necháme Alex a jdeme dál, ne?" ozvalo se zachichotání a následně měl někdo výbuch smíchu. Jak vtipné. Promnula jsem si obličej a hned na to přestala myslet. "Tak pokračujeme. My pokročilí tu moc času netrávíme, na to máte celý areál, a hlavně venek..." Začal pak mluvit o tom, jak dlouho tady jsou, co všechno si už prožil, bla, bla, jednoduše mě to nezajímalo. Byla jsem zklamaná z našeho kolektivu. Čím si pořád ten posměch zasluhuji? 

"Tak se převlečte, dáme si vytrvalostní běh. Jednoduše budeme běhat co té doby, než svojí výdrží zůstane jenom jeden." 
Celkově se nás za čáru postavilo čtyřicet pět, jelikož dojel i další autobus. 

Vyběhli jsme tak před deseti minutami, když se rozhlédnu okolo sebe, jestli na nikom nejde poznat, že je unavený. A ani na mě poznat nepůjde. Trochu jsem zrychlila, neboť jsem se ztrácela dozadu.

Po dalších deseti minut už skončilo pár lidí a já si říkám, kdo tady běhá, když sotva vydrží dvacet minut. Chodila mě už začínala mírně bolet a lýtka pálit, ale vydržím mnohem déle.

Tak teď už ale opravdu běžím z posledních sil. Ztěžka dýchám, necítím nohy a začínají mi slzet oči. Na této dráze už jsem dobrou hodinu a půl, okolo mě už jen šest lidí, což jsou jen kluci a já se držím jako poslední. Dokonce je tu i Asher a Alec.
Skoro se mi podlomila kolena, tohle už nedávám. Pomalu jsem zabrzdila, dlaněmi se opřela o stehna a snažila se aspoň trochu nabrat dech. "Další vypadla!" Křikl někdo u mě. Zajímalo by mě, kdy to už nezvládla Rose. Utřela jsem si pot z čela a odebrala se bokem, kde jsem si sedla na trávu a odpočívala.