A R M Y

*12*

Další hlídku jsem měla logicky já, proto jsem se opětovně usadila do mé skromné věžičky a sledovala krajinu před sebou.

Zavíraly se mi víčka a opravdu hodně jsem byla unavená, ale všechno tohle se usadilo, když se něco v krajině mihlo. Bouřlivě jsem pohledem směřovala tam a zpět a snažila se opětovně zaměřit pohyb.
"Na jedné hodině jsem zahlédla pohyb!" Vykřikla jsem a zamířila na dané místo. Opětovný pohyb černé barvy.
"Vidím! Zamiřte a na můj povel budete střílet!" Zavelel Collins a hned po jeho větě se z póza stromu vyřítilo terenní obrněné černé auto. Tohle pro mě nebyl problém. V klidu jsem si zamířila na přední kolo a čekala na rozkaz. "Střílejte!" A udělala jsem, co řekl. Vystřelila jsem a s tichou ránou jsem zasáhla přesně tam, kam jsem měla. Auto dostalo smyk a pod hustým pláštěm hlíny se zastavil. Tak dobře, tohle nebylo tak složité. Trochu jsem se uvolnila a čekala, kdo to auto půjde prohledat, ale slyšela jsem křik. Následně na nás začali padat předměty, což předpokládám, že jsou buď granáty nebo světlice, aby nás na chvilku oslepily. Ještě než se ozvala prudká rána, zahlédla jsem další auta, ale v mnohem hojnějším počtu.

Celá moje hlava třeštila a mám pocit, že ten prudký a bolestivý zvuk jen tak nepřestane. Přiložila jsem si dlaň na čelo a zhluboka se nadechla. Celý můj hrudník byl pod podivným nátlakem, jako by na něm leželo tisíce tun, s čímž přicházel následek, že jsem se nemohla normálně nadechnout.

Převalila jsem se na záda a otevřela oči. Žádné prudké světlo je dobrým znamením.
Vlastně čím více jsem začínala nabírat vědomí, uvědomila jsem si, že ležím venku. Moje tělo obléhá seschlé listí a stromy zabraňují světla od měsíce. Jediné, na co se právě soustředím je jen studený vánek a nepříjemné ticho.
"Mám pocit, že už je vzhůru." Řekl někdo, kdo předpokládám, že je postarší muž. Upřímně mi jeho tón hlasu dost nahání hrůzu, jelikož zní nelítostně a surově. Jakmile si ke mě někdo sednul, vydala jsem ze sebe podivný zvuk. Možná zděšením, možná bojový pokřik, kdo ví? Prudce jsem otevřela oči a zamířila je na mladou holku, která je asi mého věku a bez jediného uhnutí pohledu na mě kouká stejně tak, jako já na ní.
"Jo, je vzhůru." Prohlásila, protočila oči a zase se zvedla.
Po chvilce rozhodování jsem se posadila a co nejrychleji zkontrolovala, jestli nejsem zraněná. Jediné, co jsem ale našla je trochu popálené rameno, jinak jsem naprosto bez úhony.
"Ehm... Kdo jste?" Podívala jsem se na partu lidí. U pěti černých jeepů, které si moc dobře pamatuji, je postarší chlap, ta mladá holka a další čtyři kluci, kteří mi vůbec nevěnují pozornost a raději si kouří.
"Měla bys děkovat, ne se ptát." Zachraptěl ten chlap a přímě se na mě podíval. Opravdu nahání hrůzu. "Děkovat za co? Nevím, kde jsem, kdo jste a proč tu jsem."
"Jsi nějaká drzá," Vykročila ke mě slečna mého věku a do pravého ramene mi zapíchla klacek, který do teď držela v ruce. "sakra měla bys být vděčná, že jsme ti zachránili prdel."
"Před kým?" Jedovatě jsem podotkla. "Před válkou přece." Mrkla na mě a poušklébla se. Tihle lidi jsou opravdu zvláštní.
"Kde jsou vůbec ostatní?"
"Tak různě," Konečně ze mě sundala ten klacek a kráčela zase zpět. Dlouhé rudé vlasy, na levé straně vyholené se jí vlnily do prudšího větru a všímám si, že i kulhá. "doslova jsme si je rozebrali, kde je potřeba," Vyvalila jsem na ní oči a probodla jí pohledem "Nejanči hnedka, jsi fakt typická ženská. Mimochodem já jsem Urnni," řekla červenovlasá a pohodila rukama. "nikdo neumřel. Zranění se sice nevyhnulo, ale není to žádná katastrofa. Tu druhou buchtu má můj bratr, takže věř, že o ní bude dobře postaráno a kluci jsou hned kousek odtud. Jen v jiném táboře." Hlasitě jsem si vydechla a opět se trochu uvolnila.
"Proč jste nás vlastně nezabili? Měli jste nás v pasti, neměli jsme šanci-"
"K čemu nám budete mrtví? Ve válce se bojuje s živými."
"Jak víte, že vás budu následovat a zabíjet pro vás?"
"No to právě nevíme, ale rychle to zjistíme. Takže buď se k nám připojíš a potáhneš s námi za jeden provaz, nebo ty tvé kámoše odprásknu."
"Třeba ty lidi vůbec neznám a všechny je nesnáším. Co když mi na nich vůbec nezáleží a je mi jedno, že je zabijete?" Zalhala jsem, ale přesto to na sobě nenechala znát.
"Není ti to jedno, poznám to."
"A to máš jako nějaké schopnosti, nebo tak?"
"Už by stačilo toho pokecávání, balíme a jedeme dál!" Rozkázal jeden kluk z té zadní party a nasedl do jednoho z aut.
Protočila jsem oči a jen co mě Urnii chytla za rameno, nechala jsem se dovést k autu. Sedla jsem si dozadu, kde jsem měla spoustu místa a čekala, co se bude dít.
"Ten starý je můj strýc Edder," Spustila Urnii, když si sedla za volant a nastartovala. "ti kluci už nejsou moji nic. Jen po mém boku bojují," Prudce vyjela na polní cestu a všechny jeepy za sebou vedla. "no a abys byla v obraze, jsme proti 'Liga Derelů'. Nejsou ničím speciálním, jen mají jiný postoj. Chtějí ten systém světa co byl do teď, obnovit. Ten pitomí stereotyp a my bojujeme proti němu. Chápeš?" Několikrát jsem přikývla a podívala se k okénka. Přes křižovatku jsme dojeli do města. Je tady ticho, budovy už nejsou, co byly. Všechno zde chátrá, omítka je popadaná a některé zdi i padly na zem.
Je zde pusto. Tak takhle vypadá svět na začátku války?
"A proč se ty konflikty neřešily v klidu?"
"Řešily a tak dlouho... Nikdy se ale nedošlo k závěru. Došla nám trpělivost a vzbouřili jsme se. Pak se přidal i zbytek světa. Každý bojující za něco jiného - začínají lidská jatka."